ECLI:CZ:US:2009:1.US.2416.08.1
sp. zn. I. ÚS 2416/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem Karla IV. 502, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3 T 15/2006-2535, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 95/2008, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3 T 15/2006-2535 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl uznán vinným trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 téhož právního předpisu. Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 95/2008 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, se stěžovatel měl dopustit tak, že:
1.) Jako předseda představenstva obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. neprovedl a nezajistil podle zakladatelské smlouvy o jejím založení dne 7. 7. 1998 ke dni jejího zápisu do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, k němuž došlo dne 23. 7. 1998, vklad do základního jmění (s účinností od 1. 1. 2001 jde o základní kapitál) této obchodní společnosti ve výši 1.000.000,- Kč. O splacení tohoto vkladu v uvedené částce však bylo již ke dni 31. 12. 1998 v účetnictví obchodní společnosti účtováno. Poté, co se obchodní společnost dostala v měsíci dubnu roku 1999 do úpadku ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, nechal si na základě rozhodnutí představenstva této obchodní společnosti ze dne 31. 12. 1999 fiktivně vyplatit odměnu odpovídající nesplacenému vkladu do základního jmění ve výši 530.545,- Kč a pokladní výdajové doklady ze dne 31. 12. 1999 zahrnul do účetnictví jmenované obchodní společnosti za rok 1999.
2.) Jako předseda představenstva obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. spolu se spoluodsouzeným P. J. jako ředitelem této obchodní společnosti a současně jako jednatelem obchodní společnosti STAPUS-Pozemstav s. r. o. uzavřeli dne 11. 10. 1999 dohodu o spolupráci mezi těmito obchodními společnostmi, jejímž předmětem bylo mimo různých forem spolupráce v oblasti podnikatelských aktivit i zřízení, vedení a správa bankovního účtu, který zřídil P. J. ve prospěch obchodní společnosti STAPUS-Pozemstav s. r. o. Na zmíněný účet pak obvinění nechali poukazovat veškeré úhrady pohledávek obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. za jejími věřiteli, neboť této obchodní společnosti bezprostředně hrozil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky věřitele z jejího účtu, jímž byla Okresní správa sociálního zabezpečení v Pardubicích. Tímto jednáním jednak učinili účetnictví obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. obtížně průhledným s tím, že došlo i k nesprávnému vedení účetních údajů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a jmění nebo k jejich kontrole, jednak zmařili, byť i částečně, uspokojení věřitelů jmenované obchodní společnosti. Vyvolali totiž stav, kdy věřitelé nemohli v důsledku převodu úhrad peněžních částek za pohledávky obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. na shora uvedený bankovní účet obchodní společnosti STAPUS-Pozemstav s. r. o. ani částečně uspokojit své pohledávky, ač by toho jinak dosáhli, neboť zmíněný převod peněžních částek vedl ke zmenšení majetku obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. Výše uvedeného jednání se navíc obvinění dopustili za situace, kdy se obchodní společnost Pozemstav Pardubice a. s. nacházela ve stavu úpadku ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, přičemž na základě dohody o spolupráci a po založení zmíněného účtu obchodní společnosti STAPUS-Pozemstav s. r. o. došlo ode dne 11. 10. 1999 do dne 18. 12. 2000, kdy byl na majetek obchodní společnosti Pozemstav Pardubice a. s. prohlášen konkurs, ve prospěch uvedeného účtu k připsání jednotlivých částek v celkové výši 10.481.463,01 Kč. Obvinění tak uvedli v účetnictví jmenované obchodní společnosti za rok 1999 až 2000 hrubě zkreslené údaje a současně poškodili věřitele o částku ve výši 10.481.463,01 Kč.
K prvému skutku kladenému mu za vinu, totiž k věci splacení základního jmění společnosti POZEMSTAV Pardubice a. s. stěžovatel uvádí, že on, i spoluodsouzený J. V., shodně uvedli, že základní kapitál v odpovídající výši uhradili, a to v hotovosti, tak jak vyplývá z potvrzení, které bylo v hlavním líčeni jako důkaz provedeno. Peněžní prostředky získané jako splacený základní kapitál společnost POZEMSTAV Pardubice a. s. řádně spravovala a řádně o nich účtovala. Znalecký posudek č. 70/2935/20004 zpracovaný Ing. F. M. neprokázal, že by ke splacení nedošlo. Během hlavního líčení obžaloba předložila Zprávu nezávislých auditorů o ověření účetní závěrky za rok 1999 ve společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s., zpracovanou společnosti CS Audit spol. s.r.o., kde výrok auditora zněl bez výhrad. Skutečnost, zda tyto prostředky byly či nebyly konkrétně použity při chodu společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s. či nikoli, je naprosto nepodstatná, když taková případná skutečnost neznamená z hlediska otázky splacení základního jmění naprosto nic. Stejně tak vzhledem k této skutečnosti neznamená nic ani to, jak se základním kapitálem nakládají některé jiné společnosti. Svědek Č. je v dané věci svědkem toliko z hlediska procesního, v žádném případě však nebyl ani přímým, ani nepřímým svědkem jednání kladeného stěžovateli za vinu, o věci tedy ničeho neví. Pokud jde o výpověď svědkyně D., ta ohledně případného nesplacení základního kapitálu žádný důkaz nepodala, ani o takové skutečnosti, jak vzhledem ke svému postavení ve společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s., tak vzhledem k tomu, že v této společnosti nemohla být ke dni jejího založení a splacení základního kapitálu zaměstnaná, nemohla mít žádnou povědomost. Pokud pak soud opírá svůj závěr o výpověď odsouzeného J., v rozporu se svou povinností nijak neodůvodňuje to, proč ohledně tohoto posuzovaného skutku odsouzenému J. uvěřil, avšak ohledně zbývajících tvrzení odsouzeného J. takto nečiní.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že skutek, ve kterém byl soudem prvního stupně shledán trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 3 trestního zákona, byl jak obžalobou, tak i okresním soudem, vymezen nejen tím, že stěžovatel a spoluodsouzený V. neměli splatil vklad do základního kapitálu, ale že se tvrzené nesplacení vkladu měli pokusit "zlikvidovat" fiktivním vyplacením odměn. Soud prvého stupně se však okolnostmi výplaty odměn při hodnocení důkazů v rámci svých případných úvah opomněl zabývat a fiktivnost výplaty toliko konstatuje, aniž by takový závěr jakkoliv odůvodnil. Ohledně výplaty předmětných odměn byly v řízení opět provedeny dva přímé důkazy, a to výpovědi stěžovatele a V. Z obou jednoznačně vyplývá, že k výplatám odměn došlo. Naopak z žádného provedeného důkazu neplyne, že by k vyplacení odměn nedošlo.
Pokud jde o druhý z výše popsaných skutků, stěžovatel tvrdí, že se žádným způsobem nepodílel na uzavíráni obchodních smluv společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s., když kompetence a s tím související odpovědnost v této otázce byla v souladu s právními předpisy přenesena na ředitele společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s., tedy na P. J. a samotným podpisem Dohody o spolupráci nemohl žádný trestný čin spáchat, neboť z této smlouvy žádná konkrétní práva ani povinnosti neplynou a tuto smlouvu bylo možno plnit i způsobem, který by byl v souladu se zákonem.
Má též za to, že v žádném případě nemohla vzniknout škoda velkého rozsahu, která je nutná pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele dle §256 odst. 4 trestního zákona, natož škoda, která je mu kladena za vinu. Prostředky zasílané na účet společnosti STAPUS-Pozemstav s.r.o byly následně společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s. předávány a to hotovostní formou. I správce konkursní podstaty společnosti STAPUS-Pozemstav s.r.o uvedl, že tyto prostředky společnost STAPUS-Pozemstav s.r.o pro svou potřebu nijak neužívala. K žádnému zcizení majetku společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s. tedy nedošlo a to již z toho důvodu, že, jak bylo konstatováno v průběhu hlavního líčení, společnost STAPUS-Pozemstav s.r.o. zakázku pouze získala a její provedení pak zajišťovala na základě smlouvy o dílo společnost POZEMSTAV Pardubice a.s, která následně provedené práce vyfakturovala objednavateli. Úhrada těchto vyfakturovaných prací pak probíhala převážně v hotovosti, což potvrdila i svědkyně D. Společnost POZEMSTAV Pardubice tyto finanční prostředky používala k platbám za dodaný materiál, za provedené práce, k výplatě mezd svým zaměstnancům, jakož i k úhradě jiných svých splatných závazků (finančnímu úřadu, sociální správě, zdravotním pojišťovnám apod.). Úhrada dlužníka společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s. na účet jiného subjektu dle stěžovatelova přesvědčení neznamená žádné zcizení majetku ani poškození věřitele, neboť hospodářský stav společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s. se nijak nezmění, když se pohledávka této společnosti za dlužníkem z obchodněprávního vztahu, v daném případě typicky smlouvy o dílo, změní v pohledávku za společností STAPUS-Pozemstav s.r.o. Z žádného z provedených důkazů neplyne výše způsobené škody, když i znalec, který ve věci zpracoval znalecký posudek, se vyjadřoval toliko k množství prostředků poukázaných dlužníky společnosti POZEMSTAV Pardubice a.s. na účet zřízený společností STAPUS-Pozemstav s.r.o. Znakem příslušné kvalifikované skutkové podstaty je přitom způsobení škody velkého rozsahu, nikoliv snad velký rozsah jednání pachatele.
V uvedených pochybeních stěžovatel spatřuje porušení principu řádného, nestranného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále porušení zásady rovnosti účastníků v řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že uplatněné námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Obdobně se vyjádřil též Okresní soud.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Okresní státní zastupitelství v Pardubicích, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 15/2006 (dále jen "spis 3 T 15/2006"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Ke stěžovatelovu názoru, že jednání popsané výše ad 2) nenaplňuje skutkovou podstatu daného trestného činu Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně ustanovení zvláštní části trestního zákona a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný (viz str. 9 a násl. usnesení).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2009
František Duchoň
předseda senátu