ECLI:CZ:US:2009:1.US.2443.09.1
sp. zn. I. ÚS 2443/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2009, čj. 25 Cdo 481/2009 - 87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozhodnutí, které je podle něj v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byl zbaven práva domáhat se zákonem stanovenými prostředky přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Došlo totiž k tomu, že opakovaně podával žádost o ustanovení právního zástupce, protože předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků trvaly po celou dobu řízení. Přesto mu Obvodní soud pro Prahu 2 (dále "soud prvního stupně") právního zástupce ustanovil až v dovolacím řízení. V něm došlo k odmítnutí jeho dovolání, protože vady dovolání nebyly včas odstraněny.
K tomu stěžovatel argumentuje tím, poslední den lhůty k doplnění dovolání připadl, podle Nejvyššího soudu (dále "dovolací soud"), na 1. září 2008. Přípis Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. srpna 2008, informující právního zástupce stěžovatele (tímto soudem ustanoveného) o jednoměsíční lhůtě k odstranění vad dovolání, mu však byl doručen až dne 9. října 2008. Stěžovatel má za to, že lhůta v uvedeném přípise stanovená je pořádková, s jejímž nesplněním nejsou spojeny propadné účinky.
Dovolací soud se dovoláním po věcné stránce nezabýval. Nezabýval se ani nesplněním poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně, ani nepřezkoumal předcházející průběh řízení. Rozhodl na základě neúplně zjištěného stavu věci a ryze formalisticky odmítl jeho dovolání jako opožděné. Obecné soudy se tak v jeho věci dopustily nepřípustné libovůle a zbavily jej možnosti řádně se domáhat svých práv. Jako právnímu laikovi mu neumožnily domoci se vůči Ministerstvu spravedlnosti finanční satisfakce za průtahy v řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále "žalovaná") zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za újmu vzniklou průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 8 C 266/89. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, čj. 14 C 2/2005 - 39, žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, čj. 39 Co 95/2007 - 50, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2009, čj. 25 Cdo 481/2009 - 87, odmítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání (dne 6. 12. 2007, kde však neuvedl žádné dovolací důvody), spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Právní zástupce z řad advokátů byl stěžovateli ustanoven usnesením ze dne 9. 5. 2008, čj. 14 C 2/2005 - 71, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2008. Od tohoto data začala běžet dvouměsíční lhůta k doplnění dovolání, jejíž poslední den připadl na 1. 9. 2008. Zástupce stěžovatele dovolání doplnil až 5. 1. 2009, tedy pozdě.
III.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces v procesním postupu dovolacího soudu i v předcházejícím postupu soudu prvního stupně. V petitu své ústavní stížnosti navrhl zrušení pouze shora označeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ve shodě se shora uvedenými principy své činnosti Ústavní soud zkoumal, zda dovolací soud postupoval a rozhodl ústavně konformním způsobem. Pokud stěžovatel tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy a pokyny soudu. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále "OSŘ") a stěžovateli umožnil, aby se "stanoveným postupem" v dovolacím řízení ochrany svých práv domohl.
Stěžovatel ve svém dovolání ze dne 5. prosince 2007 sám uvedl, že je odůvodní ustanovený advokát. Ten mu byl ustanoven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2008, čj. 14 C 2/2005 - 71, a teprve 13. listopadu 2008 požádal o prodloužení lhůty k odstranění vad stěžovatelova dovolání. Podle §241b odst. 1 OSŘ může být dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka povinného zastoupení advokátem, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce, běží lhůta znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Stěžovatel měl tedy od 5. prosince 2007, respektive od 1. července 2008 (nabytí právní moci usnesení o ustanovení advokáta) dostatek času k tomu, aby jeho prostřednictvím vady dovolání odstranil, to však neučinil.
Pokud stěžovatel namítá, že ustanovený zástupce byl k odstranění vad vyzván až přípisem Obvodního soudu pro Prahu 2 doručeným dne 9. října 2008, tedy po uplynutí zákonné lhůty, nezbývá než dodat, že i vlastní žádost ustanoveného zástupce stěžovatele o poskytnutí dodatečné lhůty (ze dne 13. listopadu 2008), byla podána pozdě. Konečně, stěžovatel dovolání doplnil až dne 5. ledna 2009, tedy opět po lhůtě, o jejíž prodloužení prostřednictvím ustanoveného zástupce žádal. Rozhodnutí dovolacího soudu, kterým dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první OSŘ, nelze proto z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl jako opožděné, přesvědčivě a srozumitelně vyložil, takže v jeho postupu nelze spatřovat ani projev libovůle ani svévole.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu