ECLI:CZ:US:2009:1.US.245.09.1
sp. zn. I. ÚS 245/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, č. j. 30 Co 327/2008-304, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2008, č. j. 14 Nc 434/2007-238,(O P 108/09) za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Rovněž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž měla být porušena ustanovení a základní práva plynoucí z čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem ze dne 16. dubna 2006, č. j. 14 Nc 434/2007-238, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") tak, že nezletilý Pavel (jedná se o pseudonym), syn stěžovatele, se svěřuje do výchovy matky (výrok I.), stěžovatel je povinen počínaje dnem 16. 4. 2008 přispívat na výživu nezletilého Pavla částkou 4.000,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.) s tím, že tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok III.). Dále rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každý lichý víkend v roce od pátku 13.00 hod. do pondělí 8.30 hod., každou středu od 13.00 do 18.00 hod., v sudém roce o jarních prázdninách od pátku 13.00 hodin do neděle následujícího týdne 18.00 hodin, každý lichý rok o Velikonocích od středy předcházející Velikonočnímu pondělí 13.00 hodin do Velikonočního pondělí 18.00 hodin, o letních prázdninách 4 týdny s tím, že termín sdělí otec matce vždy do 30. 4. každého roku, v sudém roce o podzimních prázdninách od 13.00 hodin dne předcházejícího prvnímu dni školních prázdnin do neděle 18.00 hodin, o Vánocích v sudém roce od 24. 12. 10.00 hod. do 28. 12. 17.00 hodin, v lichém roce od 28. 12. 17.00 hodin do 1. 1. následujícího roku 17.00 hodin (výrok IV.). Dále rozhodl, že matka je povinna nezletilého ke styku řádně připravit (výrok V.), stěžovatel nezletilého převezme a předá v místě faktického bydliště nezletilého (výrok VI.), matka je povinna zaplatit 1/2 nákladů řízení státu spočívajících ve znalečném ve výší 14 755,- Kč do 60-ti dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.), stěžovatel je povinen zaplatit 1/2 nákladů řízení státu spočívajících ve znalečném ve výši 14 755,- Kč do 60-ti dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).
Proti všem výrokům tohoto rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě vydal dne 7. 10. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") pod č. j. 30 Co 327/2008-304, rozsudek, kterým rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výchově pod body I. a IV. (v rozsudku nesprávně uvedeno jako I. a III.) potvrdil (výrok I.), ve výrocích o vyživovací povinnosti stěžovatele pod body II. a III. změnil tak, že stanovené výživné je stěžovatel povinen platit s účinností od právní moci rozsudku, jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy (zpráva a výslech znalců, znalecké posudky, výslech dalších svědků aj.). Dále zdůrazňuje, že obvodní soud nikdy nedokončil účastnickou výpověď stěžovatele. Odvolací soud pak nečetl vyjádření stěžovatele (17 stran). Dále soudy, podle názoru stěžovatele, dostatečně nezjišťovaly příjmy matky a vycházely ze starých údajů. K tomu stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soud ve věcech tzv. opomenutých důkazů.
Dále stěžovatel tvrdí, že v rozporu s právem dítěte na výchovu a péči obou rodičů je úzký rozsah styku s dítětem, který měl obvodní soud převzít z návrhu matky. Obecné soudy podle stěžovatele rozhodly toliko ve prospěch zachování styku jeho a nezletilého syna, ačkoliv měly rozhodnout o co nejširší možnosti dítě vychovávat a rozvíjet jeho osobnost. Poukazuje na 2 zprávy psycholožky PhDr. A. U. a neprovedený důkaz výslechem PhDr. Š.
Rovněž se stěžovatel dovolává rovného postavení obou rodičů ve smyslu čl. 7 Úmluvy, které by při rozhodování o vztazích k dětem měli požívat. Poukazuje především na možnost střídavé výchovy, která by takové rovnosti odpovídala lépe. Nesprávný považuje stěžovatel názor obecných soudů, podle něhož je střídavá výchova plně realizovatelná (pouze) v situaci, kdy panuje u obou rodičů shoda ve všech otázkách péče a výchovy nezletilého dítěte. V napadených rozhodnutích stěžovatel nespatřuje snahu soudu vést rodiče k řádnému plnění při péči o nezletilého (§178 o. s. ř.).
Dále stěžovatel tvrdí, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, zejména ve vztahu ke stěžovatelem požadované střídavé výchově. Stěžovatel v této souvislosti podrobně rekapituluje svou úlohu od narození dítěte, kdy, kromě jiného, byl se synem na rodičovské dovolené, a poukazuje na své možnosti se synovi věnovat na rozdíl od matky, která je časově vytížená.
Porušení práva na rovné postavení účastníků spatřuje stěžovatel v tom, že jej soudy "bez racionálního a přesvědčivého zdůvodnění" postavily do role "návštěvníka" svého dítěte. Napadená rozhodnutí stěžovatel chápe jako porušení práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do osobního a rodinného života, ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel požaduje napadená rozhodnutí zrušit pro rozpor se základními právy a svobodami. K návrhu stěžovatel připojil návrh ve smyslu §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit zcela náklady na jeho zastoupení.
III.
Městský soud se jako účastník řízení o ústavní stížnosti k této písemně vyjádřil. Uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že by rozhodnutím byla porušena základní práva. Pokud jde o námitku nedostatečného dokazování, městský soud uvedl, že provedl k návrhu stěžovatele důkaz jeho výslechem, resp. dokončením jeho účastnické výpovědi. Další důkazy nebylo zapotřebí již provádět s ohledem na již provedené důkazy, na jejichž základě byl skutkový stav zjištěn dostatečně tak, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Zmiňované důkazy dalšími znaleckými posudky, výslechem PhDr. Š. a zprávou PhDr. U. nebyly shledány potřebnými, neboť v tomto směru byl proveden důkaz znaleckým posudkem, který řádně objasnil pro rozhodnutí podstatné otázky týkající se věci. Nepotřebnost těchto důkazů odvolací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako účastník řízení uvedl, že při řízení před soudem I. stupně byl otec zastoupen právním zástupcem. Obvodní soud v podstatě odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
V replice stěžovatel uvedl, že výrok soudu je nejasný, neboť neřeší vztah mezi "běžným stykem" a "zvláštním stykem" (např. po dobu prázdnin), přičemž především poukazuje na údajně rozporná stanoviska obou soudů, které odpověděly na jeho neformální dotaz. Dále stěžovatel zpochybňuje závěry soudů co do výše jeho zjištěných příjmů a z toho odvozené výše výživného. Uvedl, že v době rozhodování soudu ještě neměl zpracováno daňové přiznání a proto proti určené výši výživného nic nenamítal. Zároveň stěžovatel poukázal na skutečnost, že již dne 4. 9. 2007 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh podle §49 zákona o rodině, o němž dosud nebylo rozhodnuto (z kontextu plyne, že se jedná o návrh ve věci výběru mateřské školky pro nezletilého). Konečně stěžovatel brojil proti skutečnosti, že mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
IV.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh, stanovisek účastníků řízení a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 434/2007, který si Ústavní soud vyžádal, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V nyní posuzované věci Ústavní soud spatřuje dva základní aspekty předložené ústavní stížnosti. Stěžovatel jednak zpochybňuje rozsah provedených důkazů a jednak hodnotící a právní závěry, které obecné soudy na základě provedených důkazů učinily.
Co do námitky nedokončené účastnické výpovědi stěžovatele, ze spisu obvodního soudu je z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 7. 2007 patrno, že výslech otce byl "přerušen" a jednání odročeno na 7. 9. 2007. Z protokolu o jednání dne 7. 9. 2007 již neplyne, že by na výslech otce bylo formálně navázáno. Pro posouzení ústavně právního aspektu je však jednak významný fakt, že stěžovatel i jeho zástupce v těchto jednáních soudu nadále vystupovali aktivně, překládali návrhy a vyjadřovali se k důkazům, a ani z protokolu ze dne 7. 9. 2007 není zřejmé, že by stěžovatel něco proti uplatněnému postupu namítal. Za zcela stěžejní ovšem považuje Ústavní soud zjištění, že výslech otce byl proveden (dokončen) na základě návrhu stěžovatele v intencích ustanovení §131 o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem, který jednal dne 7. 10. 2008 (č. l. 297 - 299). Proto má Ústavní soud zato, že stěžovatel měl v řízení dostatek prostoru, aby činil návrhy a vyjadřoval se k prováděným důkazům. V tomto smyslu není ani podstatné, že doplnění odvolání otce na č. l. 287-296 nebylo čteno, nýbrž pouze předáno krátkou cestou opatrovníku a zástupkyni matky. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek a neplatí, že eventuální pochybení soudu prvního stupně nemůže zhojeno soudem odvolacím.
Ani námitkám stěžovatele, který obecným soudů vytýká, že vycházely z neúplných důkazů, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ve vztahu k otázce znaleckých posudků vyšly obecné soudy ze znaleckých posudků MUDr. M. K. (znalkyně z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie včetně dětské a dorostové) a PhDr. I. Ch. (znalce z oboru zdravotnictví a školství - odvětví klinická a pedagogická psychologie). Vzhledem k jejich dostatečnému obsahu městský soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že je není třeba doplňovat zprávou PhDr. A. U. ani doplňovat dokazování dalšími důkazy navrhovanými otcem. Z provedených znaleckých posudků obecné soudy učinily jasné závěry ve vztahu ke vhodnosti či nevhodnosti stěžovatelem navrhované střídavé výchovy i se zohledněním stěžovatelem připomínané skutečnosti, že byl s nezletilým od útlého věku na rodičovské dovolené.
Ústavní soud zásadně nevystupuje jako další instance obecného soudnictví, a proto ani nyní, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v zásadě stejné námitky jako v odvolání, nebude Ústavní soud vstupovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Odvolací soud v otázce hodnocení důkazů na námitky stěžovatele již dostatečně reagoval, napadená rozhodnutí jsou logicky a přesvědčivě odůvodněna. V žádném případě se nejedná o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jak v ústavní stížnosti naznačil stěžovatel. Obecné soudy naopak respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, kterou dostatečně vyjádřily v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ve vztahu k námitkám, které stěžovatel (nově) uvedl v odpovědi na vyjádření účastníků řízení poznamenává Ústavní soud, že i ony se míjí s podstatou řízení o ústavní stížnosti. Ve výrocích obecných soudů Ústavní soud nespatřuje tvrzenou "nejasnost", která by měla odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí, a nebude se vyjadřovat k neformálním přípisům, na něž stěžovatel odkazuje. Formulace výroků je věcí obecných soudů a jejich praxe. Pokud se ve věci určení výše výživného objevila po rozhodnutí soudů nová skutečnost, za kterou stěžovatel považuje nově zpracované daňové přiznání z února 2009, resp. očekávanou výši příjmů po nástupu do zaměstnání, není taková (případná) změna poměrů důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Určení, resp. zvýšení či snížení výživného je předmětem řízení před obecnými soudy. Konečně ve vztahu k tvrzeným průtahům v jiném (souvisejícím) řízení konstatuje Ústavní soud, že tato námitka se neváže k návrhu na zrušení nyní napadených rozhodnutí, stejně jako otázka přiznání či nepřiznání soudních poplatků.
Ústavní soud nenabyl názoru, že obecné soudy rozhodly libovolně, v rozporu s nejlepším zájmem dítěte nebo právy stěžovatele. Pokud jsou tedy závěry obecných soudů dostatečně odůvodněny a podloženy provedenými důkazy a námitky stěžovatele řádně vypořádány, nevidí Ústavní soud prostor pro vyslovení, že bylo porušeno některé ze stěžovatelových práv, tedy ani pro kasaci rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách, případně dalších vyžádaných písemných vyjádřeních. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrhem na postup Ústavního soudu dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebylo možné se zabývat, neboť uvedený postup by bylo možné zvažovat jen v případě, že ústavní stížnost by nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
František Duchoň,
předseda senátu