ECLI:CZ:US:2009:1.US.2466.08.1
sp. zn. I. ÚS 2466/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného Mgr. Marií Voříškovou, advokátkou se sídlem Pecka, Horní Javoří 23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, čj. 11 To 265/2008 - 89, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, čj. 11 To 266/2008 - 95, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, 11 To 268/2008 - 104, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 0 Nt 151/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se R. E. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu Praha - západ (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Prvně uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 1. 1994, sp. zn. 1 T 135/93. Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ, spáchaného ve spolupachatelství s J. Š. podle §9 odst. 2 TrZ. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců. Odvolání proti tomuto rozsudku vzal stěžovatel zpět.
Dalším usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova námitka podjatosti.
Třetím usnesením (čj. 11 To 268/2008 - 104) odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně o námitkách proti protokolaci.
Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho shora uvedených ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že soud prvního stupně, v průběhu veřejného zasedání, nesprávně protokoloval. Soudce přistupoval k celé věci zaujatě, odmítl odročit řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a vyčkat do rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti stěžovatele proti usnesení zamítajícímu jeho námitku podjatosti. Odvolacímu soudu vytkl nedostatečné vypořádání se s námitkami vznesenými proti usnesením o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, o zamítnutí námitky podjatosti a zamítnutí námitky proti protokolaci.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z obsahu napadených rozhodnutí nebyl shledán zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával. Z jejich odůvodnění jsou dostatečně a přezkoumatelně, tj. ústavně souladným způsobem patrny úvahy a rozhodovací důvody, o něž obecné soudy opřely svá přesvědčení (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Adekvátně reagují i na námitky stěžovatele, proto v podrobnostech postačí odkázat na obsah jejich odůvodnění.
Jak již uvedly obecné soudy, obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Za novou skutečnost, kterou odůvodnil návrh na obnovu řízení, stěžovatel považoval závěr znaleckého posudku provedeného v roce 2002 v jeho trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2002. V rámci tohoto vyšetření znalci dospěli k závěru, že se u stěžovatele rozvinul abusus alkoholu, avšak tuto zásadní věc znalci v roce 1992 v posuzované trestní věci stěžovatele, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 135/93, v níž podal projednávaný návrh na obnovu řízení, přehlédli. Podle jeho názoru nestačilo pouhé přečtení znaleckého posudku vypracovaného v pozdější věci. Bylo třeba všechny znalce vyslechnout, konfrontovat a provést nový znalecký posudek.
Nutno připomenout, že obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly. Stěžovatel ve svém návrhu neuvedl žádné nové skutečnosti nebo důkazy, kterými by se v původním řízení obecné soudy nezabývaly, nebo které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině, příp. o uloženém trestu nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Jeho postup a závěr potvrdil soud odvolací. Obecné soudy konstatovaly, že závěry znaleckého posudku z roku 2002 nemohou mít vliv na otázku viny ve věci dřívější (sp. zn. 1 T 135/93), ve které stěžovatel již uváděl, že pije alkohol. Nejde tedy o novou skutečnost, soudu dříve neznámou. Pokud byla v pozdějším posudku označena jako abusus alkoholu, jde jen o pojmový rozdíl bez vlivu na podstatu věci. Požívání alkoholu stěžovatelem v době páchání trestné činnosti nemá na otázku zavinění žádný vliv, neboť alkohol požíval dobrovolně, vědom si jeho následků. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel nikdy netvrdil, že by trestnou činnost páchal pod vlivem alkoholu. Navíc, i v pozdější věci bylo předmětným znaleckým posudkem shledáno jen částečné snížení ovládacích schopností v důsledku pití. Avšak samotné nadměrné užívání alkoholu není duševní poruchou mající vliv na rozhodnutí o vině či trestu. Jak uvedl odvolací soud, k těmto závěrům stačilo dokazování provedené soudem prvního stupně, spočívající ve srovnání výpovědí stěžovatele a spoluodsouzeného J. Š. v řízení v roce 1993 a závěry znalců, kteří je v rozmezí deseti let vyšetřovali.
Neopodstatněné je i tvrzení stěžovatele o podjatosti soudce soudu prvního stupně, rozhodujícího o jeho návrhu na povolení obnovy řízení z důvodu nesprávné protokolace a zaujatého přístupu k celé věci.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujímá závěr (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01, dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V posuzované věci podstata stěžovatelem původně vznesené námitky podjatosti soudce spočívala v tom, že i přes závady v protokolaci soudce přistupoval k celé věci tendenčně a formalisticky a jeho osobní poměr k věci se projevoval při samotném jednání. Odvolací soud po přezkoumání tvrzení stěžovatele konstatoval, že jeho námitka není důvodná. Soudce přišel se stěžovatelem poprvé do styku až v den veřejného zasedání. Ani ke stěžovateli či jiným osobám podle ustanovení §30 odst. 1 TrŘ není ve vztahu vzbuzujícím pochybnost o jeho nestrannosti. Chybí jakýkoli reálný podklad, týkající se soudcova vztahu k věci či osobám vystupujícím v posuzované věci. Případné pochybení ve vedení řízení samo o sobě neznamená, že soudce je "podjatý". Skutečnost, že soudce nezaprotokoloval odmítnutí neoprávněné žádosti stěžovatele, aby v průběhu jednání mohl do protokolu nahlédnout, ač byl protokol hlasitě diktován a tak všichni v každý okamžik věděli, co obsahuje, není chybou, která by mohla jakkoliv výsledek řízení ovlivnit či svědčit o soudcově neobjektivitě. Stejný závěr učinil i ve vztahu k tvrzení, že soudce pochybil, když doslovně neprotokoloval obsáhlé přednesy a vyjádření stěžovatele k jednotlivým důkazům, což mělo prokazovat jeho podjatost. Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, protokol obsahuje všechny podstatné skutečnosti a námitky, takže je v souladu s ustanovením §55 odst. 1 TrŘ. Protokol není doslovným zápisem každého slova, které je proneseno. Zachycuje "(...) stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu (...)" (§55 odst. 1 TrŘ), tak jako tomu bylo v projednávané věci. Pouze výjimečně se provádí protokolace doslovná.
S ohledem na uvedené, ani z pohledu Ústavního soudu, hodnoceno rovněž z hlediska objektivního, postup soudce v konkrétní věci nevzbuzuje pochybnosti o jeho nestrannosti. Vzhledem k tomu, že stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §30 TrŘ nemá odkladný účinek (srov. §141 odst. 4 TrŘ), nebránilo její podání soudci soudu prvního stupně dokončit řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Jinými slovy, soudce postupoval v souladu se zákonem, pokud o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl před tím, než bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti zamítavému usnesení o jeho námitce podjatosti.
Popsaná situace svědčí i o skutečnosti, že odvolací soud, aniž by svým postupem zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, jeho námitku o nesprávné protokolaci přezkoumal a uzavřel, že neshledal nic, co by potvrdilo důvodnost jeho výhrad proti údajně nedostatečné protokolaci.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny). Samotný fakt, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje a že je přesvědčen o nutnosti jiného náhledu soudu na jeho věc, než toho, k němuž soudy dospěly, není způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že okamžikem přijetí speciální plné moci k zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, advokát na sebe přebírá povinnost spočívající ve vypracování řádné, advokátem sepsané ústavní stížnosti, podpořené ústavně právní argumentací. V dané věci si sepsal ústavní stížnost sám stěžovatel. Jeho právní zástupkyně, ve svém podání k Ústavnímu soudu, bez bližšího odůvodnění pouze uvedla, která ústavně zaručená práva stěžovatele měla být porušena a v dalším odkázala na rukou psaný návrh stěžovatele. V tomto směru je nutné upozornit právní zástupkyni na úskalí takového postupu při zastupování klientů i z hlediska lege artis, který odmítla také Česká advokátní komora, když konstatovala, že: "Jde o závažné porušení povinností advokáta, jestliže koncept podání, připravený klientem, pouze podepíše a podá u soudu, aniž by odstranil vady podání" (k tomu srov. přiměřeně kárné rozhodnutí ČAK ve věci K 12/03, in BA 8/2003, str. 97). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost nebylo možno meritorně projednat, byla tato skutečnost rovněž důvodem k tomu, že Ústavní soud již nepokládal za vhodné vyzývat stěžovatele, resp. jeho advokátku, k odstranění uvedené vady podání. Nicméně považuje za vhodné i nutné upozornit na tento poněkud neprofesionální postup advokátů.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu