ECLI:CZ:US:2009:1.US.2482.09.1
sp. zn. I. ÚS 2482/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 21, 728 86 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2008 sp. zn. 3 T 192/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. 55 To 310/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. 3 Tdo 797/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2008 sp. zn. 3 T 192/2007 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podle ust. §39a odst. 2 písm. c) t. z. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále podle ust. §55 odst. 1 písm. a) uložen trest propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. 3 T 192/2007 podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř."), jako nedůvodné zamítnuto. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ust. §265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti (které jsou zcela totožné, s argumenty přednesenými v řízení před obecnými soudy!) konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat, neboť nevykazuje shora vymezenou svévoli. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, zvláště rozhodnutí okresního soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
Vojen Güttler
předseda senátu