ECLI:CZ:US:2009:1.US.2510.08.1
sp. zn. I. ÚS 2510/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Martinem Köhleren, advokátem, se sídlem České mládeže 135, 460 08 Liberec VIII - Dolní Hanychov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2008, č. j. 54 Nt 5/2006-60, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 7 To 97/2008, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2008, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 6. 2008, č. j. 54 Nt 5/2006-60 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 54 T 13/2004. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 7 To 97/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že je nadále přesvědčen, že existují takové skutečnosti, které obnově řízení svědčí. Provedené svědecké výpovědi zpochybňují, že by se dopustil pokusu trestného činu vraždy dle §8 odst. 1, §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Vyplývá z nich, že mezi odsouzeným a poškozeným došlo k určitým sporům osobně-obchodního charakteru, kdy vše vyvrcholilo v inkriminovaný den vzájemným konfliktem. Věc byla vykonstruována ve smyslu zvýšení intenzity jednání odsouzeného tak, aby bylo možno jeho jednání podřadit pod §219 trestního zákona. Skutečnosti, že v daném případě nešlo o pokus trestného činu vraždy, nasvědčuje i znalecký posudek, který konstatoval poškození na zdraví maximálně kosmetického rázu. Své násilné jednání vůči poškozenému nepopírá, nicméně mu nikdy nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví natož pak smrt. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání odsouzeného se měl příslušný soud zabývat zejména jeho motivem, na což bylo poukazováno již v rámci veřejného zasedání dne 5. 6. 2008, přičemž obžalobě se motiv odsouzeného uspokojivě vysvětlit nepodařilo. Odsouzený je tak přesvědčen, že v dané věci vyšly najevo nové skutečnosti, které plně odůvodňují obnovu řízení dle §284 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Za porušení svých ústavně zaručených práva pak stěžovatel označuje především to, že mu nebylo umožněno provést veškeré navrhované důkazy a tato skutečnost nebyla náležitě zdůvodněna. Krajský soud nepovolil výslechy svědka K. a poškozeného T., jejichž výpovědi by byly v daném řízení klíčové a toto svoje rozhodnutí neopřel o jakékoliv zdůvodnění.
Dále stěžovatel namítá, že jako občan maďarské národnosti neovládá náležitě český jazyk, což zásadním způsobem ztížilo možnost jeho obrany. Problémy stěžovatele s českým jazykem jsou dobře patrné jak z jeho ústního projevu, tak i z jeho psané korespondence. Měl být náležitě poučen o svém ústavně zaručeném právu a měla mu být umožněna asistence tlumočníka maďarského jazyka.
Stěžovatel poukazuje na právo na rovnost a důstojnost zaručené čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků v řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny. Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud odkázal na spisový materiál a dodal, že svědkové P. K. a J. T. byli opakovaně vyslechnuti v přípravném řízení i před soudem a k opakování těchto již dříve provedených důkazů nebyl žádný důvod.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - Pobočka v Liberci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Vrchní soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že na námitky stěžovatele dostatečně reagovalo.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 54 Nt 5/2006 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po zvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaného důkazu řádně odůvodnily, konkrétně pak skutečností, že svědci, jejichž výslech stěžovatel žádal, již byli opakovaně vyslechnuti v původním řízení a není důvod se domnívat, že by došlo ke změně jejich výpovědí (viz str. 2 usnesení krajského soudu).
K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, dle kterého kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka, Ústavní soud připomíná, že právo na tlumočníka, jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje nejen Listina v citovaném ustanovení, ale také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 3 písm. e). Jak Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, smyslem tohoto práva je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž jednání probíhá, tímto nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na daném účastníkovi řízení, aby prohlásil, že jazyk, jímž s ním soud komunikuje, neovládá. On musí vyvinout iniciativu k uplatnění uvažovaného práva (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/06 in http://www.usoud.cz). Stěžovatel ani netvrdí, že by takovéto prohlášení učinil. Ostatně nelze ani přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že jeho problémy s českým jazykem jsou zřejmé; ani že ze stěžovatelových jednotlivých podání, založených ve spise krajského soudu, se nejeví, že by český jazyk dostatečně neovládal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2009
František Duchoň
předseda senátu