ECLI:CZ:US:2009:1.US.2512.09.1
sp. zn. I. ÚS 2512/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Plzeň, Nám. Republiky 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 25. 5. 2009, sp. zn. 3 T 9/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti L. K. (dále jen "stěžovatel") tvrdil, že v jeho trestní věci, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2008 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 To 84/2009, bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "soud prvního stupně") a propuštění na svobodu.
Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2009, čj. 3 T 9/2008 - 4002, byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ. Čin měl spáchat sedmi útoky tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 5. 10. 200 pod sp. zn. 10 To 84/2009.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh stěžovatele splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru a s ohledem na stav trestního řízení se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti (přípustnosti) návrhu z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Jestliže je tedy přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Tento závěr je důsledkem principu ústavního soudnictví, zejména minimalizace zásahu a subsidiarity ústavní stížnosti, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v dané věci Vrchní soud v Praze), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu prvního stupně je nepřípustná, neboť napadá usnesení, jež není rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který stěžovatel podle soudem poskytnutého poučení, obsahu návrhu a zjištění Ústavního soudu k uplatnění svého práva využil. Stěžovatelem podanou stížnost proti napadenému usnesení soudu prvního stupně projednal dne 5. 10. 2009, pod sp. zn. 10 To 84/2009, Vrchní soud v Praze.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti, a rovněž proti předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím odvolacího soudu o podané stížnosti, Ústavní soud by nepřípustně zasáhl do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí odvolacího soudu, neoprávněně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a řádných, příp. i mimořádných opravných prostředků, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod. Proto je ústavní stížnost podána předčasně a je nepřípustná. Pro úplnost lze dodat, že pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány důvody.
S ohledem na uvedené zásady ústavního soudnictví, zejména zásadu přezkumu věcí pravomocně skončených, nezbývá než odmítnout jako nepřípustné i námitky, týkající se nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu, tj. údajně nezákonně získaného důkazu, který byl podkladem pro odsuzující výrok, aniž by byl v řízení proveden, neboť zásah Ústavního soudu do činnosti ve věci rozhodujících soudů není v daném stadiu trestního řízení namístě. Své námitky má stěžovatel možnost uplatnit v dosud neskončeném trestním řízení probíhajícím před obecnými soudy.
Ústavní soud respektuje princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky a při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, tj. zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Může tedy vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. Proto odmítl ústavní stížnost i v té části, v níž stěžovatel žádal, aby ho Ústavní soud propustil na svobodu. Jedná se totiž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci, aniž by toto stěžovatel tvrdil a navrhoval (viz petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán), Ústavní soud nezjistil, s ohledem na shora uvedené řízení u Vrchního soudu v Praze o stížnosti stěžovatele, ani jiný zásah orgánu veřejné moci, který by byl v době rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele aktuální.
Za tohoto stavu věci, kdy nebylo napadeno poslední rozhodnutí ve věci, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele a s ní spojený návrh na jeho propuštění na svobodu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e), d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný a návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho stížnost neuspěla a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení o vazbě byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu, při splnění všech zákonem stanovených podmínek, v podání nové ústavní stížnosti zohledňující i průběh a výsledky řízení o stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
František Duchoň
soudce Ústavního soudu