ECLI:CZ:US:2009:1.US.2526.07.1
sp. zn. I. ÚS 2526/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007, čj. 28 Cdo 3111/2006-426, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, čj. 25 Co 44/2006-380, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 10. 2005, čj. 7 C 369/97-354, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení svých práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za zásadní zásah do svých práv stěžovatelka považuje skutečnost, že "soudy rozhodovaly o něčem zcela jiném než bylo předmětem žaloby, takže v řízení nebylo vůbec o žalované věci rozhodováno". K porušení základních práv došlo "opakujícím se nesprávným výkladem a nesprávnou aplikací hmotněprávních a procesněprávních ustanovení zákona č. 403/1990 Sb." (jeho §12 odst. 4) a dále §132 o. s. ř. Ohledně prvého předpisu stěžovatelka dovozuje, že §12 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. řeší vypořádání škody způsobené porušením právní povinnosti na straně povinné osoby, tj. povinnosti péče řádného hospodáře, a nikoliv peněžní náhrady ve smyslu části třetí citovaného zákona. V důsledku toho "meritorní rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť soudy nerozhodovaly ve věci, která byla žalována, protože své rozhodnutí založily na právním názoru, který je v zásadním rozporu s hmotnou úpravou". Porušení §132 o. s. ř. potom stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy "nepřihlédly k námitkám a důkazům ve věci zásadní vadnosti posudku podaného znaleckým ústavem při ČVUT v Brně"; tyto námitky stěžovatlka v ústavní stížnosti dále podrobně rozvádí. Na základě toho stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z procesního spisu, jenž si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Právní předchůdkyně stěžovatelky se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Kolíně dne 26. 3. 1997, domáhala, aby soud uložil žalovanému Okresnímu bytovému podniku Kolín s. p. v likvidaci povinnost zaplatit stěžovatelce částku "4.118 tis. Kč" s příslušenstvím. Uvedená částka je nákladem, který je nutno vynaložit na odstranění znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení ve smyslu §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.; výši částky stěžovatelka dovozovala z ocenění nákladů ze dne 23. 11. 1995, vypracovaného znaleckým ústavem Novota s. r. o.
Okresní soud v Kolíně (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, čj. 7 C 369/97-354, uložil žalovanému (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti; dále jen "vedlejší účastník") povinnost zaplatit žalobkyni částku 247 518,39 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 27. 6. 1996 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I.), a co do částky 3 870 481,61 Kč s 21% z prodlení od 27. 6. 1996 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II.); ve výroku pod bodem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit zaplatit vedlejšímu účastníku 88% nákladů řízení, tj. částku 82 341,60 Kč, a ve výroku pod bodem IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně 94% znalečného, tj. 48 046,69 Kč; vedlejšímu účastníku soud uložil povinnost zaplatit 6% znalečného, tj. 3066,81 Kč. V odůvodnění uvedl, že izolování samotného pojmu "náklady za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení" by znamenalo, že povinná osoba by fakticky hradila oprávněné osobě jako náklady skutečně vynaložené částku za znehodnocení nemovitosti, což nedává logický smysl; proto soud I. stupně dovodil, že §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. upravuje náhradu za znehodnocení nemovitostí nad běžné opotřebení. Pro oceňování staveb se potom dle §19a odst. 1 citovaného zákona použije část první hlava první vyhl. č. 73/1964 Sb. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky je co do základu dán, lze mu však vyhovět jenom co do částky 247 518,39 Kč, což představuje 17,59% znehodnocení objektu nad míru odpovídající běžnému opotřebením, jak je vyčíslil znalecký ústav. Námitky týkající se nekompetentnosti znalců a samotného znaleckého ústavu považoval soud za nedůvodné; navíc byly vyřešeny v průběhu řízení. Návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů ze dne 6. 7. 2005 soud zamítl, neboť nemají pro rozhodnutí soudu zásadní význam.
Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, čj. 25 Co 44/2006-830, rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil pouze ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení ze strany stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku, a jinak rozsudek soudu I. stupně v napadené části potvrdil (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 90 750 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že nárok žalobkyně podle §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je dán; nesdílel však názor žalobkyně, že jí požadovaná náhrada má odrážet náklady, které je nutno vynaložit na to, aby dům byl opraven. V §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jde o finanční odškodnění za to, že se hodnota vydávané nemovitosti špatnou údržbou snížila oproti situaci, za níž by byla nemovitost udržována řádně; nejsou tu míněny skutečné náklady, za něž bude nutno nemovitost opravit. Náhrada se vypočte porovnáním ceny nemovitosti před odnětím věci a její ceny v době vydání oprávněné osobě s tím, že se zjištěný rozdíl (vyjadřující snížení hodnoty stavby v mezidobí) posoudí v tom ohledu, zda šlo o amortizaci odpovídající obvyklému užívání a údržbě nemovitosti, či zda došlo ke znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení. Při stanovní ceny nemovitosti pro uvedené porovnání je nutno postupovat podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., neboť na tuto vyhlášku odkazuje ustanovení §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. jako na předpis, podle něhož se má postupovat při oceňování všech staveb pro účely zákona č. 403/1990 Sb.; přitom odvolací soud odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, čj. 28 Cdo 2371/2004. Námitky žalobkyně týkající se nesprávného postupu znaleckého ústavu při vypracování znaleckého posudku jsou proto nedůvodné; naopak nesprávný je závěr posudku vypracovaného firmou Novota, který v podstatě představuje rozpočet nákladů, za něž by bylo možno dům opravit. Odvolací soud neshledal důvodné ani další námitky týkající se znaleckého posudku. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně i v tom, že vzal za správnou druhou variantu znaleckého ocenění, která zohledňovala širší souvislosti z hlediska řádné údržby domu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2007, čj. 28 Cdo 3111/2006-426, dovolání stěžovatelky odmítl, neboť neshledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídalo obsahu i znění §12 odst. 4, věta druhá, a §17a odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., přičemž aplikace a výklad těchto ustanovení se nelišily od toho, jak byly použity i v rozhodování dovolacího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 2371/2004); nešlo tu proto ani o právní otázku, která dosud vůbec nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní stížnost je v podstatě pouze polemikou se závěry, k nimž dospěly ve svých rozhodnutích obecné soudy (což vcelku výstižně charakterizuje sama ústavní stížnost tvrzením, že u stěžovatelky "...došlo k porušení jejich základních práv nesprávnou aplikací hmotněprávních a procesněprávních ustanovení..."); to však věc z roviny jednoduchého práva do roviny ústavní nijak neposouvá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti prakticky pouze opakuje námitky, které vznášela v civilním řízení soudním a s nimiž se soudy opětovně a řádně vypořádaly.
To platí i pro stěžejní námitku, že poslední věta §12 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. nemá na mysli náhradu za znehodnocení, ale náklady, které je třeba vynaložit na uvedení domu do stavu, v němž by se nacházel, kdyby byl udržován s péčí řádného hospodáře. S interpretací §12 odst. 4 citovaného zákona se soudy v civilním řízení soudním náležitě vypořádaly (viz shora pod bodem II.); Nejvyšší soud přitom správně poukázal na své dřívější rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2371/2004, v němž se konstatuje: ""náklady za znehodnocení nemovitosti" podle příslušné pasáže §12 odst. 4 cit. zák. nepředstavují žádné od restitučních náhrad izolované náklady, ale stále restituční náhradu - přesněji takovou náhradu, která se vypočte porovnáním ceny nemovitosti před odnětím věci a její ceny v době vydání oprávněné osobě s tím, že se zjištěný rozdíl (vyjadřující snížení hodnoty stavby v mezidobí) posoudí v tom ohledu, zda šlo o amortizaci odpovídající obvyklému užívání a údržbě nemovitosti, či zda došlo ke znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení (ve znaleckém posudku se takto srovnávají položky "ocenění pro řádnou údržbu" a "ocenění podle skutečného stavu"). Z řečeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, posoudil-li použití vyhlášky č. 73/1964 Sb. pro účely znaleckého posudku v této věci jako správné, v souladu s §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb."
K tomu Ústavní soud dodává, že předestřená interpretace v žádném případě nepředstavuje vytržení jednotlivých ustanovení z kontextu zákona č. 403/1990 Sb., čehož se spíše dopouští stěžovatelka, ale naopak reprezentuje racionální a ústavně konformní výklad toho, co je znehodnocením nemovitosti nad běžné opatření. Tak, jako se v rámci institutu bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi do cizí nemovitosti nerozumí zhodnocením cena investic do nemovitosti vložených, ale rozdíl hodnoty nemovitosti před a po investicích, nelze ani pojem znehodnocení nemovitosti ve smyslu §12 odst. 4 citovaného zákona vyčíslovat pomocí nákladů, které je nutno vynaložit na uvedení domu do stavu, v němž by se nacházel, kdyby byl udržován s péčí řádného hospodáře.
Další námitky, jež stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, se potom odvíjejí od jejího odlišného náhledu na interpretaci §12 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. To platí jak pro tvrzené vady dokazování znaleckým posudkem, tak i pro námitku, že soudy rozhodovaly o něčem, co nebylo předmětem žaloby.
Ohledně údajných vad znaleckého posudku odkazuje Ústavní soud na rozhodnutí obecných soudů, která se námitkami stěžovatelky - opakovaně vznášenými i v I. stupni a zjevně značně prodlužujícími řízení - podrobně a opětovně zabývala a jimž z ústavního hlediska není co vytknout.
Stran argumentu, že nebylo rozhodnuto o předmětu sporu (žaloby), je nutno poznamenat, že předmětem sporu je procesní nárok, jenž je vymezen v žalobě, popř. dalších dispozičních úkonech. Nárok v procesním smyslu má dvě složky, a sice předmět a základ nároku. Předmět nároku je vymezen v žalobním petitu, základ nároku je tvořen skutkovými přednesy, jimiž žalobce odůvodňuje to, čeho se domáhá. V souzené věci se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 4 118 000 Kč s příslušenstvím (předmět nároku), kterou požadovala jako náklady, jež je nutno vynaložit "na odstranění znehodnocení nemovitosti nad běžné opatření ve smyslu ustanovení §12, odst. 4, zák. 403/1990 Sb." (základ nároku), tj. jednalo se o částku, jíž se stěžovatelka domáhala z důvodu znehodnocení své nemovitosti nad rámec běžného opotřebení. O takto vymezeném nároku také soudy v civilním řízení soudním rozhodly; fakt, že měly jiný právní názor na interpretaci §12 odst. 4 citovaného zákona než stěžovatelka, ještě nijak neznamená, že rozhodovaly o něčem, co nebylo předmětem sporu, a že naopak o předmětu sporu nerozhodly, jak stěžovatelka tvrdila.
IV.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. března 2009
František Duchoň
předseda senátu