ECLI:CZ:US:2009:1.US.255.09.1
sp. zn. I. ÚS 255/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 7 Afs 68/2008 - 87, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2007, čj. 57 Ca 19/2007 - 47, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 1. 2007, čj. 633/07-1700-402153, a platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni ze dne 21. 6. 2006, čj. 205854/06/138980/0304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou, k výzvě dne 3. 3. 2009 o plnou moc advokáta doplněnou, ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných v daňovém řízení. Tvrdí, že mu bylo další penále vyměřeno bez ohledu na to, že nemá dostatek prostředků k obživě, je starý a nemocný. Závěr, že neoprávněně použil prostředky státního rozpočtu a porušil rozpočtovou kázeň ve smyslu §30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů (dále "rozpočtová pravidla"), byl vykonstruován na základě křivého obvinění úředníků finančních orgánů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nezákonné, neboť se v něm uvádí, že neuhradil penále ani v náhradní lhůtě. To bez ohledu na skutečnost, že je uhradit nemohl, protože byl v sociální tísni. Došlo tak k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni (dále "finanční úřad") ze dne 21. 6. 2006, čj. 205854/06/138980/0304, sdělen předpis dopočtu penále ve výši 5.805,-- Kč, neboť ani v náhradní lhůtě neuhradil penále ve výši 9.195,-- Kč, které mu finanční úřad předepsal platebním výměrem ze dne 24. 9. 2002, čj. 250856/02/138980/400304. Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Plzni zamítlo rozhodnutím ze dne 26. 1. 2007, čj. 633/07-1700-402153. Jeho žalobu zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, čj. 57 Ca 19/2007 - 47. Kasační stížnost stěžovatele pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, čj. 7 Afs 68/2008 - 87.
III.
Jak plyne z dosavadní obecně přístupné judikatury, Ústavní soud je vrcholným orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad jednoduchého práva.
Po seznámení se s ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu daňových orgánů, které mu uložily daňové penále, ačkoliv je v sociální nouzi a nemajetný.
Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy. Na námitky stěžovatele bylo podrobně reagováno již v předcházejícím řízení, kdy obecné soudy věnovaly jeho věci náležitou pozornost a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Nejvyšší správní soud objasnil důvody, pro něž kasační stížnost stěžovatele posoudil jako nedůvodnou, srozumitelně popsal, které skutečnosti bylo třeba považovat za významné a jaké z toho třeba činit závěry a to, co je třeba považovat za irelevantní (finanční tíseň stěžovatele).
Povinnost platit daňové penále vzniká podle §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), přímo ze zákona a jakákoliv okolnost, včetně insolvence stěžovatele, jsou pro její vznik irelevantní. Rozhodnutí o prominutí daňového nedoplatku podle §65 zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím prozatímním, procesní povahy, jehož smyslem je odložit povinnost daňového subjektu uhradit daň nebo její příslušenství pouze na dobu, po kterou trvají podmínky, za kterých bylo toto rozhodnutí o prominutí vydáno. Pokud se podmínky změní a daňový dlužník se dostane do lepší platební situace, správce daně osvědčí pominutí podmínek rozhodnutím a současně stanoví lhůtu pro zaplacení nedoplatku. Uvedené se však týká pouze daňového nedoplatku, nikoliv dopočteného daňového penále, jak se domnívá stěžovatel.
Pokud zákon o správě daní a poplatků používá slovo "nezaplatil" místo "nemohl zaplatit", vyplývá z toho - na rozdíl od tvrzení stěžovatele - že subjektivní ani objektivní skutečnosti se při vzniku povinnosti platit daňové penále nezkoumají. Pokud stěžovatel penále nezaplatil (ať již z jakýchkoliv důvodů), nelze uvedení této skutečnosti v textu rozsudku považovat za "křivý údaj" právě z důvodu, že příčiny nezaplacení jsou v tomto ohledu irelevantní.
Námitku o "vykonstruovaném obvinění stěžovatele z neoprávněného použití prostředků státního rozpočtu" nelze v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat, neboť stěžovatelem nebyla, v rámci předcházejícího řízení, uplatněna.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v zásadě reaguje, a to ústavně konformním způsobem, na námitky, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, proto lze na jeho odůvodnění zcela odkázat. Ústavní soud pro úplnost dodává, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ze skutečnosti, že Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl, nelze dovodit, že mu neposkytl právní ochranu a nejednal nezávisle a nestranně.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu