ECLI:CZ:US:2009:1.US.259.09.1
sp. zn. I. ÚS 259/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, čj. 21 Co 542/2008-35, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížnosti proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že na exekučním titulu, jenž je podkladem výkonu rozhodnutí proti němu vedenému, byla vyznačena právní moc, přestože exekuční titul (platební rozkaz) nebyl stěžovateli nikdy doručen do vlastních rukou. Z doručenky nevyplývá datum, kdy se tak mělo stát, a i podpis na ní je odlišný od podpisu stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil výkon rozhodnutí, aniž se přesvědčil o vykonatelnosti exekučního titulu. Městský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že stěžovatel exekuční titul převzal, což stvrdil svým podpisem; zcela se přitom vyhnul skutečnosti, že datum doručení nebylo nikdy zjištěno. Aby měl platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku, musí být nepochybně zjištěno, zda a kdy byl doručen a v případě, že nebyl podán odpor, kdy po uplynutí patnáctidenní lhůty nabyl právní moci.
Ústavní soud si k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 92/95 a spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 2632/2001. Zjistil z nich následující skutečnosti:
Platebním rozkazem ze dne 29. 3. 1995, čj. 13 C 92/95-7, uložil Obvodní soud pro Prahu 8 stěžovateli a dalšímu odpůrci, aby do patnácti dnů zaplatili navrhovateli 6329 Kč s 17% úroky od 24. 3. 1995 do zaplacení a náklady v částce 1116 Kč, přičemž plněním jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců, nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení tohoto rozkazu podali odpor.
Dokladem o doručení platebního rozkazu stěžovateli je doručenka, na níž je v rubrice týkající se potvrzení převzetí písemnosti uveden vlastnoruční podpis "K. M"; den potvrzení převzetí písemnosti uveden není. Na doručence je dále krom jiného připojeno razítko dodací pošty s podpisem pracovníka a datem 18. 4. 1995; na druhé straně doručenky je razítko Obvodního soudu pro Prahu 8, z nějž vyplývá, že doručenka byla vrácena tomuto soudu dne 20. 4. 1995.
Usnesením ze dne 10. 7. 2001, čj. E 2632/2001-5, Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle uvedeného platebního rozkazu výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
V odvolání stěžovatel pouze namítal, že mu exekuční titul nikdy nebyl doručen, ačkoli platební rozkaz má být doručen do vlastních rukou a náhradní doručení je vyloučeno; proto nemohl nabýt právní moci a není způsobilým exekučním titulem. Žádné další zdůvodnění odvolání neobsahuje; stěžovatel nevytýká absenci data doručení na doručence, ani nezpochybňuje svůj podpis, jak činí v ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2008, čj. 21 Co 542/2008-35, usnesení soudu I. stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, neboť z procesního spisu zjistil, že stěžovatel převzal písemnost na adrese, na níž mu byla doručována, což stvrdil svým podpisem; dne 11. 7. 1995 nabyl platební rozkaz právní moci a po marném uplynutí lhůty se stal vykonatelným. Napadené usnesení proto odvolací soud jako věcně správné potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. čl. 4 Ústavy ČR). Teprve vyčerpá-li stěžovatel neúspěšně všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu.
Ze subsidiarity ústavní stížnosti zároveň vyplývá, že nestačí pouze formálně vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, ale že je nutno vyčerpat je efektivně. Efektivní (též materiální) vyčerpání těchto prostředků není zpravidla podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti, ale její opodstatněnosti; nemůže být proto opodstatněná ústavní stížnost, v níž stěžovatel vznáší námitky, které předtím neuplatnil.
Tato situace nastala i v souzené věci. Stěžovatel teprve v ústavní stížnosti namítá, že podpis na doručence není jeho podpisem a dále že na doručence absentuje datum podpisu. Přestože stěžovateli nic nebránilo, aby tyto výtky vznesl již v odvolání, omezil se na velmi stručné a nijak blíže neodůvodněné konstatování, že mu nebylo nikdy doručeno. Přistoupil-li k takto vymezené námitce odvolací soud tak, že v procesním spise dohledal doručenku a na základě ní dospěl k závěru, že stěžovateli doručeno bylo, nelze v tom spatřovat žádný projev svévole či libovůle. Pochybnosti o pravosti podpisu stěžovatele na doručence se z ní samotné nijak nepodávají, takže v situaci, kdy ani sám stěžovatel v odvolání jeho pravost nijak nezpochybnil, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se touto otázkou nezabýval. Tím spíše není úkolem Ústavního soudu, aby ohledně pravosti podpisu prováděl znalecké dokazování. Takový postup nejenže zdejšímu soudu nepřísluší, ale navíc by - v situaci, kdy stěžovatel tuto námitku uplatňuje poprvé v ústavní stížnosti - byl v rozporu s principem subsidiarity.
Je pravdou, že na doručence není u stěžovatelova podpisu uveden den převzetí písemnosti. Z razítka dodací pošty, u nějž je uvedeno datum 18. 4. 1995, a z razítka obvodního soudu, u nějž je uveden den 20. 4. 1995 (tento den se soudu vrátila doručenka), je však zřejmé, že byl-li v roce 2001 nařízen výkon rozhodnutí, stalo se tak na základě exekučního titulu, který již dávno předtím nabyl vykonatelnosti. Absence data převzetí písemnosti tak naprosto nemohla způsobit porušení jakýchkoliv ústavně garantovaných práv sěžovatele. I ve vztahu k této námitce ale rovněž platí, že ji stěžovatel v rozporu se zásadou subsidiarity uplatňuje poprvé až v ústavní stížnosti. Nemohlo tak dojít ani k porušení práva "domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu"; stěžovatel se svého práva totiž efektivně nedomáhal, ač mu v tom nic nebránilo.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. července 2009
František Duchoň
předseda senátu