ECLI:CZ:US:2009:1.US.2601.09.1
sp. zn. I. ÚS 2601/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Knoppa, advokáta, sídlem Dobrovského 31, Litoměřice, správce konkurzní podstaty úpadce M. B. - SÁRA, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.7.2009, č.j. 1 Ko 74/2009-326, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení ze dne 1.10.2009 domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž - podle stěžovatelova názoru - došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 38 odst. 1 věty první Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vydal v konkurzním řízení úpadce J. B. usnesení, proti kterému stěžovatel podal odvolání a vrchní soud napadeným usnesením toto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení vrchního soudu a dále aby potvrdil usnesení krajského soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není ani pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Ústavní stížnost v tomto smyslu představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ovšem ani samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. V posuzované věci vrchní soud vrátil věc soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 občanského soudního řádu. Řízení tak dále pokračuje a stěžovatel má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnutí. Do pravomoci Ústavního soudu - s ohledem na jeho pozici - vůbec nepatří potvrzování rozhodnutí obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj