ECLI:CZ:US:2009:1.US.2614.09.1
sp. zn. I. ÚS 2614/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelek a) J. Z. a b) V. B., obou zastoupených Mgr. Radko Stránským, advokátem se sídlem v Liberci, Dvořákova 646, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28. 5. 2009, čj. 29 Co 325/2008-301, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé a ve výrocích III. a IV., a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Napadený rozsudek obsahuje poučení, dle nějž není mj. dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zároveň uvádějí, že současně s ústavní stížností podávají dovolání k Nejvyššímu soudu. Závěrem ústavní stížnosti navrhují zrušení rozsudku krajského soudu, a pro případ, že by Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, též zrušení jeho usnesení.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se v civilním řízení soudním jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnou pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy již není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V souzené věci to znamená, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelek není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28. 5. 2009, čj. 29 Co 325/2008-301, se bude počítat nikoliv od doručení tohoto rozsudku krajského soudu, ale až od doručení případného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatelky tedy nebudou zbaveny ochrany poskytované Ústavním soudem. Praxe souběžného podávání dovolání a ústavní stížnosti vychází zjevně z předchozího právního stavu; novelou §72 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., však byly potíže s počítáním lhůty pro podání ústavní stížnosti tam, kde přípustnost dovolání závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, odstraněny. Za současného právního stavu lze tedy uzavřít, že stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. října 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj