ECLI:CZ:US:2009:1.US.2624.09.1
sp. zn. I. ÚS 2624/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 2, se sídlem Praha 2, nám. Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Kladno, Gorkého 502, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, čj. 14 Co 187/2009 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, kterým byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2008, čj. 41 C 3/2008 - 40. Podle stěžovatelky je poučení o možnosti podat dovolání, které napadený rozsudek městského soudu obsahuje, nesprávné. Proto přistoupila rovnou k podání ústavní stížnosti s odůvodněním, že jím došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb. ( dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Rozhodnutí těchto orgánů je oprávněn přezkoumávat pouze v případě, že před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Pokud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, čj. 14 Co 187/2009 - 66, obsahuje poučení, že: "Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku, není dovolání přípustné. Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacímu soudu, a to k Nejvyššímu sudu ČR, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni"; pak zůstává nepochopitelné, v čem stěžovatelka spatřuje nesprávnost tohoto poučení a proč dovolání nepodala (srov. ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ). V konečném důsledku to znamená, že stěžovatelka nevyužila svého práva podat dovolání, ač byla o této možnosti řádně poučena. Její ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tato skutečnost činí její ústavní stížnost nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 téhož zákona, což je důvodem pro její odmítnutí soudcem zpravodajem.
S ohledem na tyto závěry soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu