ECLI:CZ:US:2009:1.US.2702.08.1
sp. zn. I. ÚS 2702/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. A. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem, se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2008, č. j. 23To 559/2008-25, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 To 786/2008-15, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 23 To 889/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 10 To 70/2009 a proti ostatnímu jednání Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Táboře a Krajského státního zastupitelství v Táboře, podrobně popsanému v obsáhlém petitu ústavní stížnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel je stíhán policejním orgánem Policie ČR, Správy JČk, SKPV, OOK České Budějovice pod č. j .: PJC-237/TČ-2008 pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písmo b) trestního zákona a pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona, jichž se prý dopustil vůči nezl. Janě (jedná se o pseudonym) a nezl. nevlastní dceři Haně (jedná se o pseudonym), v průběhu let 2006 až 2008, a dále pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. vůči nezl. Jitce, Pavlíně a Kateřině (jedná se o pseudonymy).
Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 2 Nt 103/2008, byl stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. řádu, z důvodů uvedených v §67 písmo a), b) tr. řádu, vzat do vazby, která se počítá od 9. 6. 2008 od 16.35 hod. Do tohoto usnesení si obviněný při jeho vyhlášení podal stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2008, č. j. 23To 559/2008-25, byla tato stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Následně rozhodla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 10. 9. 2008, č. j. 2 KZV 6/2008-129, že stěžovatel se ponechává i nadále ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 To 786/2008-15, zamítnuta.
Stěžovatel ve velmi obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti protestuje proti veškerým okolnostem, týkajícím se jeho vzetí do vazby a zpochybňuje důvody, pro které na něj vazba byla uvalena a dále prodlužována.
Stěžovatel v rozsáhlém petitu, ve kterém jsou shrnuty jeho základní námitky, zejména požaduje, aby
za 1.) bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích zakázáno pokračovat (v údajném) porušování článku 5 odstavec 4 "Evropské úmluvy o základních právech a svobodách", tím, že a) nerozhoduje s urychlením o stížnosti do rozhodnutí o vazbě stěžovatele, když rozhodnutí ze dne 14. 7. 2008, č.j. 23To 559/2008-25, učiněné v neveřejném zasedání, doručil obhájci obviněného až 7. 10. 2008, b) rozhodnutí ze dne 14. 7. 2008, č.j. 23To 559/2008-25, učinil bez slyšení stěžovatele, ač od doby jeho vzetí do vazby do projednání soudem uplynula doba delší než jeden měsíc, c) o stížnosti do usnesení státní zástupkyně ze dne 9. 9. 2008 rozhodoval Krajský soud usnesením ze dne 10. 10. 2008, tedy až po uplynutí doby jednoho měsíce od vydání napadeného usnesení a po uplynutí doby 23 dnů od podání stížnosti a usnesení vydané v neveřejném zasedání doručil obhájci až 20. 10. 2008, tedy po 40 dnech od vydání napadeného usnesení státní zástupkyně,
za 2.) aby rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2008, č. j. 23 To 559/2008-25, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 10. 2008 byla zrušena, neboť jimi bylo prý porušeno právo chráněné článkem 5 odstavec 4 Evropské úmluvy o lidských právech,
za 3.) Okresnímu soudu v Táboře bylo zakázáno pokračovat v omezování práva na osobní svobodu a porušování článku 5 odstavec 4 "Evropské úmluvy o základních právech a svobodách" tím, že se za a) odmítl zabývat žádostí stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 21. 8. 2008 s odůvodněním, že nebyl uveden žádný jiný důvod pro propuštění z vazby, když je odkazováno na umožnění řádného výkonu obhajoby, ač o tomto důvodu uvedený soud v předchozím rozhodnutí nerozhodoval, respektive jej nebral v úvahu při odůvodnění usnesení, kterým předchozí žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl, za b) usnesením ze dne 22. 10. 2008 zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby, a to bez slyšení obviněného a tento postup odůvodnil odkazem na rozhodnuti Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 544/03, ani se nezabýval důkazy k žádosti o propuštění připojeným
za 4.) Krajskému státnímu zastupitelství v Táboře bylo zakázáno pokračovat v omezování práva na obhajobu tím, že odmítá provést důkazy, které obviněný navrhoval již na počátku vyšetřování a držením obviněného ve vazbě znemožňuje, aby je obviněný sám obstaral,
za 5.) bylo konstatováno, že vazba stěžovatele je nezákonná a proto musí být z vazby propuštěn
za 6.) bylo konstatováno, že průběh přípravného řízení v trestní věci proti stěžovateli postrádá znaky spravedlivého procesu,
za 7.) stěžovatel požádal o přednostní projednání věci.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření příslušných orgánů činných v trestním řízení a příslušný spisový materiál (spis Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, SKPV, OOK, sp. zn. PJC-237/TČ-2008).
Ve vyjádřeních Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Táboře a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích je v zásadě odkázáno pouze na obsah napadených rozhodnutí těchto orgánů, resp. není v nich obsaženo nic, co by již nebylo obsaženo v předmětných usneseních orgánů činných v trestním řízení nebo ve spisovém materiálu.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - mimo jiné - uvedl, že stěžovatele vyslýchal opakovaně. K žádosti o propuštění na svobodu z 13. 10. 2009 však stěžovatel poukazoval na stejné skutečnosti jako dříve a k nimž již byl vyslýchán. Proto soud k jeho dalšímu výslechu nepřistoupil.
Přesto Ústavní soud zaslal tato vyjádření orgánů činných v trestním řízení stěžovateli, aby mu umožnil se s nimi seznámit a případně na ně reagovat.
Stěžovatel (jeho právní zástupce) reagoval obsáhlou replikou, ve které znovu podrobně polemizoval se závěry shora uvedených orgánů veřejné moci, informoval o dalším vývoji případu a to jak co se týče merita (konání hlavních líčení, své dosud nepravomocné odsouzení), tak i pokračování ve vazebním stíhání; závěrem tohoto přípisu uvedl, že trvá na své původní stížnosti s tím, aby Ústavní soud vyslovil, že trestní řízení proti němu vedené postrádá znaky spravedlivého procesu, odporuje principům právního státu a mezinárodním smlouvám, nerespektuje rovnost stran a porušuje jeho právo na osobní svobodu. Petit v tomto směru doplnil o návrh, aby Ústavní soud proto zrušil i další usnesení soudů týkající se jeho vazby, a to usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 23 To 889/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 10 To 70/2009. V tomto podání se nezabývá tím, že by bylo - ve vztahu k uvedeným rozhodnutím - porušeno jeho právo na opětovný výslech soudem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejdříve je nutno uvést, že z obsahu ústavní stížnosti, včetně výše citované repliky stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel zpochybňuje celý komplex úkonů a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení týkající se jeho vazby a trestního stíhání a zahrnuje veškeré námitky do jediné ústavní stížnosti. Tam směšuje napadení konkrétních rozhodnutí, vydaných v různé době, s protesty proti jiným zásahům orgánů veřejné moci. Domáhá se jak kasace napadených rozhodnutí, tak vydávání ve stížnosti uvedených příkazů a zákazů a dále konstatování, že jeho vazba je nezákonná, že průběh přípravného řízení neodpovídá spravedlivému procesu, že vlastně celé trestní řízení proti němu vedené postrádá znaky spravedlivého procesu, že odporuje principům právního státu a mezinárodním smlouvám o ochraně lidských práv a základních svobod a že nerespektuje zásadu rovnosti stran a porušuje jeho právo na osobní svobodu, zejména pokud jde o rozhodování o jeho vazbě.
Ústavní soud se ve věci soustředil zejména na napadená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (usnesení ze dne 14. 7. 2008, č. j. 23To 559/2008-25, a ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 To 786/2008-15), jimiž byly zamítnuty stížnosti proti vzetí do vazby a proti ponechání stěžovatele ve vazbě. V tomto směru se zvláště zaměřil na druhé napadené usnesení ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 To 786/2008-15, jež bylo ve vztahu k času podání vlastní ústavní stížnosti rozhodnutím o posledním prostředku, který měl stěžovatel v dané fázi řízení k dispozici. Pokud by toto usnesení ústavně neobstálo, muselo by být zrušeno; pak by i ostatní stěžovatelovy námitky mohly event. mít do určité míry jistou relevanci (v ústavní stížnosti pod body 1., 2., 3., 5. a 6.).
V této souvislosti je namístě připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti podústavního práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v dané věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
Přesto, pokud jde o jednotlivé další námitky stěžovatele, lze stručně konstatovat následující. Jestliže stěžovatel namítá, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 23 To 559/2008 bylo jeho advokátovi doručeno až 7. 10. 2008, Ústavní soud oproti tomu zjistil, že předmětné rozhodnutí bylo doručeno již 24. 7. 2008 ustanovenému obhájci K. Stanovi. Co se týče námitek, že se Okresní soud v Táboře údajně odmítl zabývat jeho žádostí o propuštění ze dne 21. 8. 2008, resp. že zamítl jeho žádost o propuštění usnesením ze dne 22. 10. 2008 bez jeho slyšení, Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu žádné pochybení, neboť bylo rozhodováno řádně v zákonem stanovených lhůtách. V usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 2 Nt 254/2008, je navíc dostatečně odůvodněno, proč nebyl obviněný v té době k podané žádosti soudem osobně slyšen, argumenty, které jeho obhájce vyjádřil v písemné formě, se v podstatě nijak nelišily od skutečností, na které bylo poukazováno v souvislosti s předchozí žádostí o propuštění z vazby, s odkazem na protokol o výslechu obviněného ze dne 1. 8. 2008 ve věci sp. zn. 2 Nt 251/2008.
Ostatně - a to je významné - ze shromážděných podkladů (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 5. 2009, sp. zn. 18 T 10/2008) vyplývá, že uvedený krajský soud ponechal stěžovatele nadále ve vazbě a že stěžovatel byl ve věci vyslechnut. K jeho výslechu tedy došlo v době poměrně nedávné.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel protestuje proti samotným usnesením obecného soudu, jimiž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvalení vazby a jimiž byl později ponechán ve vazbě, neshledal Ústavní soud, že by se obecné soudy svým postupem a právními závěry dopustily porušení stěžovatelových základních práv či svobod, na něž poukazuje.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud - ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel - všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí, leč porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána orgánem příslušným (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou ani co do svých odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy). I tato odůvodnění splňují požadavky vyplývající z příslušných ustanovení trestního řádu.
Námitkám stěžovatele, zůstávajícím v zásadě pouze v oblasti polemiky s podrobně popsanými důvody, pro které byl vzat do vazby, nelze přiznat relevanci. Nezbývá tedy, než konstatovat, resp. zčásti zopakovat názor Ústavního soudu, opírající se o jeho již ustálenou judikaturu.
V obecné rovině je na prvém místě nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad uvedeného zákonného znaku nemohou být dána obecná a neměnná kritéria, je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu. V dané věci vycházely orgány činné v trestním řízení při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření v dané trestní věci, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a) i b) trestního řádu, po určité době jen z důvodu podle §67 písm. a).
Z hlediska konkrétního zkoumaného případu - posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a s judikaturou - dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. V daném případě zejména neshledal, že by bylo možné zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla i podle Ústavního soudu zcela namístě obava, že neuvalením vazby či propuštěním z vazby může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud - jak již uvedl - není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že zejména lze souhlasit se závěry krajského soudu, jenž se ve svém usnesení z 10. 10. 2008 vyjádřil k časové posloupnosti jednotlivých úkonů, k vydávání příslušných usnesení, i ke specifickým okolnostem zkoumaného případu (část trestné činnosti měla proběhnout v relativně vzdáleném cizím státě), jakož i k dalším námitkám či požadavkům stěžovatele. V řízení, předcházejícím vydání tohoto usnesení byl také obviněný stěžovatel osobně slyšen před stížnostním soudem. Obecný soud v odůvodnění napadeného usnesení argumentoval přesvědčivě, jeho odůvodnění je logické (srov. str. 2 až 5) a není důvod jeho závěry pouze poněkud jinými slovy opakovat; postačí na ně odkázat. Z podrobně v daném usnesení uvedených časových i věcných souvislostí případu je podle tohoto soudu zřejmé, že ve věci nedošlo k žádným průtahům, které by mohly vést k podezření, že případu stěžovatele není věnována náležitá pozornost a že jeho vazba je nedůvodná. Pokud lze ve věci nalézt určité drobné časové prodlevy, není možné je označit za neopodstatněné a ani za neúměrně dlouhé, aby na jejich podkladě bylo možné vazební omezení stěžovatele pokládat za protiústavní. Obdobné platí i o samotném vyšetřování, kde povaha věci, zejména skutečnost, že část trestné činnosti měla proběhnout v relativně vzdáleném cizím státě, přináší obtíže při opatřování důkazů, jakož i s tím spojené zvýšené časové nároky. Stížnostní soud neshledal ani to, že by dosavadní vyšetřování bylo zatíženo vadou jednostrannosti, resp. snahou opatřovat důkazy svědčící pouze v neprospěch stěžovatele. S uvedenými závěry stížnostního soudu je možno se ztotožnit s odkazem na jejich podrobnější vylíčení v napadeném usnesení i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud nespatřuje ve věci žádná pochybení, která by ať již jednotlivě, či ve svém souhrnu zasahovala do ústavní roviny; v tomto smyslu nelze uvedeným orgánům veřejné moci nic zásadního vytknout.
K jednotlivým vazebním důvodům pak lze uvést, že ve věci bylo správně poukázáno na všechny konkrétní skutečnosti, které u stěžovatele zakládají důvod vazby dle §67 písm. a) i b), posléze jen a) tr. řádu. Týž byl již od počátku důvodně podezřelý ze spáchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů, jejichž objektem je mravní a tělesný vývoj nezletilých osob a jejich ochrana před útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost a ochrana občanského soužití z hlediska mravnosti a svobodného rozhodování člověka, přičemž je dáno důvodné podezření, že tyto zájmy společnosti byly jednáním obviněného vážně narušeny. Stěžovateli s ohledem na povahu a rozsah stíhaného jednání hrozilo v rámci této trestní sazby uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody; současně bylo třeba vzít v úvahu, že má úzké vazby na cizí stát (Tunisko). Nedošlo též k pochybení, pokud byly u stěžovatele původně shledány důvody vazby dle §67 písm. b) tr. ř., jelikož nastala taková objektivní konstelace, která tento vazební důvod plně odůvodňovala. K dalšímu vývoji případu je třeba doplnit, že samotný stěžovatel ve své reakci na vyjádření obecných soudů informoval Ústavní soud, že po hlavním líčení byl dne 23. 6. 2009 uznán vinným podle obžaloby trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, 3 trestního zákona a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a dílem odst. 1, 3 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody šesti let. Do odsuzujícího rozsudku podal stěžovatel - jak uvedl - odvolání.
Pro úplnost je třeba dodat, že i na námitku pod bodem 4. ústavní stížnosti, tedy že Krajské státní zastupitelství v Táboře odmítá provést důkazy, které obviněný stěžovatel navrhoval již na počátku vyšetřování a že jeho držením ve vazbě znemožňuje, aby je obstaral sám, se v podstatě odpovídá v napadeném usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 To 786/2008-15 (srov. str. 4). Lze však jen zopakovat, že není úlohou Ústavního soudu v jednotlivých počátečních fázích trestního řízení podrobně zkoumat průběh dokazování či dokonce určovat, jak by mělo probíhat. To by se Ústavní soud stavěl na počátek a nikoliv konec celého procesu; taková role mu, odhlédnuto od její obtížné proveditelnosti, ani z ústavního hlediska nepřísluší.
Pokud stěžovatel, poněkud nestandardně, v reakci na vyjádření orgánů rozhodujících ve věci zaslaná mu na vědomí (srov. výše), doplňuje petit ústavní stížnosti návrhem zrušit i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 23 To 889/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 10 To 70/2009, Ústavní soud uvádí, že ani v těchto usneseních neshledal nic protiústavního. Je však třeba poznamenat, že smyslem zaslání uvedených vyjádření bylo umožnit stěžovateli seznámit se s jejich obsahem a případně na ně reagovat a nikoliv spojit tuto reakci vlastně s doplněním původního návrhu o obsáhlé napadení dalších úkonů a individuálních právních aktů v mezidobí vydaných v tvrzený neprospěch stěžovatele. K tomu by bylo v zásadě třeba zahájit nové řízení podáním jiné ústavní stížnosti (v příslušné lhůtě) v další fázi vazebního stíhání stěžovatele. Zvoleným postupem by původní řízení zahájené před Ústavním soudem na základě dříve formulovaného návrhu nebylo možno ani řádně a včas ukončit, jelikož případná další vyjádření orgánů veřejné moci k těmto aktům a reakce stěžovatele na ně, rozšiřující navíc původní návrh, by to, čeho se stěžovatel domáhá, vlastně v podstatě neustále odkládaly. Ústavní soud se sice podstatou veškerých námitek stěžovatele, včetně jejich doplnění, zabýval a posoudil případ jako celek, nezjistil však žádné zásadnější pochybení.
Jak je již uvedeno výše, stěžovatel koncipoval petit ústavní stížnosti velice široce a zahrnul do něj jak napadení konkrétních rozhodnutí, tak napadení různých jiných zásahů orgánů veřejné moci. K tomu je však nutno opět uvést, že Ústavní soud musí při výkonu svých kompetencí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat. Ústavní soud je povinen reagovat kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivní, že nezbývá než dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv. Není však jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. vyhledávat všechny možné nedostatky v úkonech orgánů veřejné moci, k čemuž v zásadě rozsáhlá argumentace stěžovatele míří.
K žádosti stěžovatele, aby jeho věc byla projednána přednostně, neboť je naléhavá, lze uvést, že Ústavní soud se vazebními případy zabývá přednostně již z povahy věci, a žádné zvláštní usnesení v tomto směru nevydává.
S výše uvedenými závěry příslušných orgánů veřejné moci se tak lze s odkazem na uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, které by do ústavní roviny zasahovaly. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou zejména výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu