ECLI:CZ:US:2009:1.US.2706.09.1
sp. zn. I. ÚS 2706/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 626/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 3 To 138/2008, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 46 T 12/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 10. 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele, v němž brojil proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že toto podání vykazovalo zejména formální vady (nebyla přiložena řádná plná moc, z níž by bylo patrné, že JUDr. R. A. skutečně právní zastoupení stěžovatele převzal, a k podání nebyly přiloženy kopie všech napadených rozhodnutí), byl JUDr. A., v podání označený jako právní zástupce stěžovatele, přípisem ze dne 23. 10. 2009 vyzván k jejich odstranění, a to ve lhůtě do 5 dnů s poučením, že neodstraní-li vady v této lhůtě, bude návrh odmítnut.
JUDr. A. byla citovaná výzva doručena dne 26. 10. 2009. Tentýž den, tj. 26. 10. 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění podání, v němž JUDr. A. sdělil Ústavnímu soudu své přesvědčení, že originál řádné plné moci byl k ústavní stížnosti již přiložen a musí se tak nacházet ve spisu Ústavního soudu. Zároveň, byť s výhradami, k tomuto podání přiložil i kopie napadených rozhodnutí.
Vzhledem k okolnosti, že výzvou ze dne 23. 10. 2009 vytýkaná vada (nepředložení řádné plné moci) nebyla odstraněna, vyzval Ústavní soud přípisem ze dne 29. 10. 2009 opakovaně JUDr. A. k odstranění vytýkané vady. Přitom určil lhůtu v délce do 5 dnů ode dne doručení výzvy s poučením, že v případě neodstranění vad bude ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Na tuto výzvu reagoval JUDr. A. podáním ze dne 29. 10. 2009, v němž nesouhlasil s vytýkanou vadou, neboť byl toho názoru, že Ústavní soud není oprávněn požadovat, aby plná moc obsahovala podpis zastoupeného i zástupce. "S ohledem na povahu úkonu plné moci, jakožto jednostranného právního úkonu, je to požadavek zcela absurdní a nemá oporu v zákoně." Dále konstatoval, že "(...) o.s.ř. hovoří o plné moci, nikoliv o nutnosti prokazovat uzavření dohody o plné moci. Tím, že plnou moc advokát soudu předloží, jednoznačně dává na vědomí, že mezi ním a klientem-účastníkem-stěžovatelem existuje vnitřní právní vztah." Proto uzavřel, že "(p)okud se s nesprávným názorem o nutnosti akceptovat plnou moc setkám u obecných soudů nižších stupňů, ještě to dovedu pochopit. U Ústavního soudu, který sám tepe nešvary na obecných soudech v podobě přepjatého formalismu, nedostatku citu pro spravedlnost, mě to však poněkud překvapilo." Na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 272/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 95/97 či usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 631/2007.
S výše uvedeným názorem JUDr. A. se Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 272/05 konstatoval, že "právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci), k jehož obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu." I když smlouva, na základě které vzniká závazek zastupovat účastníka v občanském soudním řízení, nemusí mít písemnou formu, může být učiněna ústně a právní úkon směřující k uzavření této dohody může mít i konkludentní formu, udělení plné moci je třeba soudu vždy prokázat. To se může stát mimo jiné i listinou obsahující prohlášení účastníka, jímž pověřuje zmocněnce svým zastupováním v řízení před soudem (viz ust. §28 odst. 1 o.s.ř.). Písemná plná moc je tak z procesněprávního hlediska osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu. Při posuzování, zda písemná plná moc má potřebné náležitosti, je tak třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazuje nejen vůli účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat označeným zástupcem, ale i vůli samotného zástupce tento závazek převzít a za zastupovaného účastníka řízení jednat. Z obsahu písemné plné moci proto musí být rovněž zřejmé, že zmocněný zástupce plnou moc přijal. Smyslem (účelem) tohoto procesního úkonu tak není založit právní vztah zastoupení, ale spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností soudu prokázat jeho existenci (srov. k tomu Bureš, J.- Drápal, L. - Krčmář, Z.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání, I. díl. C. H. Beck, Praha 2006, str. 116 a násl.). V případě, že není možné bez pochybností existenci takového oprávnění dovodit z obsahu písemné plné moci, je soud oprávněn vyzvat účastníka řízení nebo jeho právního zástupce, aby tento nedostatek plné moci odstranili, což také Ústavní soud v nyní projednávaném případě opakovaně učinil, neboť není jeho povinností tuto skutečnost ověřovat. Pravost podpisu zástupce na plné moci osvědčuje zastupovaný.
Obdobný názor zastává rovněž Nejvyšší správní soud, který předložení plné moci, z níž není zřejmé, zda zmocněný zástupce zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve skutečnosti převzal, považuje za nedostatek podmínky řízení (ust. §46 odst. 1 písm. a) s.ř.s.), a také Evropský soud pro lidská práva, který na formuláři plné moci k zastupovaní v řízení před ESLP (dle čl. 36 Jednacího řádu ESLP) vyžaduje nejen podpis samotného stěžovatele, ale i podpis právního zástupce či jiné zmocněné osoby, které stěžovatel plnou moc uděluje. Naopak v podání uvedené odkazy JUDr. A. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 272/05 a na některá rozhodnutí obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za případné, neboť jsou založeny na jiných skutkových okolnostech a závěry vyplývající z těchto citovaných rozhodnutí nedopadají na nyní posuzovaný případ (nadto citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 95/97 byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/98 pro extrémní nesoulad jeho právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, o Ústavním soudu, odmítl pro neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj