ECLI:CZ:US:2009:1.US.2758.08.1
sp. zn. I. ÚS 2758/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. A. R., dříve H., zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Svejkovský, Kabelková, v. o. s., se sídlem v Plzni, Kamenická 1, evidovanou u ČAK pod č. 11337, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2593/2008-404, č. j. 28 Cdo 2594/2008 ze dne 1. srpna 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2007-370, č. j. 30 Co 394/2007 ze dne 10. října 2007, proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ č. j. 7 C 1821/2002-291 ze dne 14. prosince 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 7 C 1821/2002-67 ze dne 25. listopadu 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Porušení práva na spravedlivým proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Obecné soudy rozhodovaly v napadených rozhodnutích o nároku stěžovatelky na úhradu za to, že žalovaný po dobu, než byl vypořádán majetek účastníků po rozvodu manželství, tento majetek užíval. Stěžovatelka nejdříve věcně popsala rozhodnutí obecných soudů včetně právní argumentace Nejvyššího soudu, s níž nesouhlasí. Vytýká jim, že nerozlišovaly mezi majetkem ve společném jmění manželů a majetkem ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a zasáhly tak do jejích práv, neboť v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva porušily nejen její právo vlastnit majetek, ale i právo domáhat se svých práv u soudu.
Stěžovatelka dále namítala, že obecné soudy nezohlednily veškeré okolnosti případu a dospěly k závěru, že i po právní moci rozsudku o rozvodu manželství je nezbytné na společný majetek po jeho zániku i nadále aplikovat předpisy o společném jmění manželů, i když před tím zcela jasně uvedly, že společné jmění zaniklo tak, jak vyplývá z ustanovení §149 odst. 1 občanského zákoníku.
Stěžovatelka konečně vytýká obecným soudům, že dospěly k právnímu závěru, že nemá právo na žádné plnění od žalovaného, a to ať z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody, protože je nezbytné aplikovat předpisy o společném jmění manželů a že měla maximálně právo domáhat se práva užívání k těmto věcem; to soudy učinily bez ohledu na to, že sama byla zcela vyloučena z jakéhokoliv užívání majetku, ke kterému jí svědčilo stejné vlastnické právo jako žalovanému. Tato interpretace občanského práva obecnými soudy je podle jejího názoru v extrémním rozporu s požadavkem proporcionality ochrany vlastnického práva stěžovatelky a žalovaného a tento požadavek byl v její neprospěch porušen.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí uvedená v záhlaví zrušil.
II.
Ze spisových materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobkyně, která se domáhala zaplacení částky 494.999,- Kč s příslušenstvím a částky 6.069,- USD s příslušenstvím. Ve věci rozhodl Okresní soud Praha - západ rozsudkem č. j. 7 C 1821/2002-67 ze dne 25. listopadu 2003 takto:
* uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 247.916,- Kč s příslušenstvím a částku 6.060,- USD s příslušenstvím (výrok I),
* zamítl žalobu o zaplacení částky 247.083,- Kč s příslušenstvím (výrok II),
* uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 17.647,50 Kč (výrok III).
V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka a žalovaný byli manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno a tím zaniklo společné jmění manželů, jež nebylo žádným způsobem vypořádáno. Soud prohlásil, že právní režim vztahů mezi účastníky vzhledem k jejich zaniklému a nevypořádanému společnému jmění není žádným zákonným ustanovením upraven a je proto třeba postupovat analogií podle ustanovení §149 odst. 2 o rovnosti podílů a podílovém spoluvlastnictví, protože speciální úprava společného jmění manželů je použitelná pouze po dobu jeho trvání. Pokud v případě zaniklého společného jmění manželů užívá jeden z manželů společnou věc nad rozsah svého podílu, vzniká na jeho straně bezdůvodné obohacení jako plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomuto právnímu názoru soud prvního stupně přiznal stěžovatelce bezdůvodné obohacení odpovídající polovině nájemného z domu a jedné třetiny nájemného v USD z pronájmu bytu, zamítl však přiznání bezdůvodného obohacení z užívání pozemku.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba účastníci řízení. Stěžovatelka rozšířila žalobu o bezdůvodné obohacení za další období a domáhala se tak zaplacení částky 1.048.236,- Kč a 12.852,- USD. Krajský soud v Praze připustil rozšíření žaloby a rozhodl rozsudkem č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005 takto:
* zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (zamítnutí žaloby v částce 247.083,- Kč s příslušenstvím), v části výroku I ve vztahu k příslušenství z částky 6.069,- USD a ve výroku III (náhrada nákladů řízení) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I),
* změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ve vztahu k částce 247.916,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl (výrok II),
* zamítl žalobu o zaplacení další částky 262.500,- Kč s příslušenstvím (výrok III),
* potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ve vztahu k částce 6.069,- USD (výrok IV).
V odůvodnění zejména uvedl, že soud prvního stupně sice správně dovodil, že pro posouzení vztahu mezi účastníky vzhledem ke společnému jmění po rozvodu manželství je nutno postupovat analogií, protože zvláštní právní úprava neexistuje, avšak je nutno použít nikoli ustanovení o podílovém spoluvlastnictví, nýbrž předpisy o společném jmění manželů. Vzhledem k tomu nemůže mezi účastníky - byť bylo manželství rozvedeno a společné jmění zaniklo, ale nebylo vypořádáno - dojít k bezdůvodnému obohacení; až do doby vypořádání společného jmění byl žalovaný oprávněn užívat celou předmětnou nemovitost (dům č. p. 910). Proto krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 247.916,- Kč s příslušenstvím a žalobu zamítl. Ze stejného důvodu zamítl i žalobu ohledně částky 262.500,- Kč s příslušenstvím, kde původně připustil rozšíření žaloby. Krajský soud se však ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k bezdůvodnému obohacení došlo při pronájmu bytu; zde vyhovující výrok ohledně částky 6.069,- USD potvrdil. Zrušující výroky odůvodnil jejich nepřezkoumatelností a nedostatkem skutkových zjištění ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že jí žalovaný bránil v užívání pozemku.
Oba účastníci řízení napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, avšak soud prvního stupně přesto pokračoval v řízení.
Po dalším řízení Okresní soud pro Prahu-západ rozsudkem č. j. 7 C 1821/2002-291 ze dne 14. prosince 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 1821/2002-298 ze dne 6. března 2007 zastavil řízení v částce 21.362,- Kč, v níž stěžovatelka vzala žalobu zpět (výrok I), a zamítl žalobu v částce 500.383,- Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatelka domáhala z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku (zahrady) v jejím výlučném vlastnictví (výrok II), protože neprokázala, že by žalovaný zahradu užíval nebo jí bránil v jejím užívání. Dále soud prvního stupně přiznal stěžovatelce úrok z prodlení z částky 6.069,- USD (výrok III) až ode dne doručení žaloby s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaný byl k plnění vyzván dříve než v žalobě, resp. v jejich rozšířeních. Ve zbytku požadovaného příslušenství z částky 6.069,- USD žalobu zamítl (výrok IV). Okresní soud konečně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 127.646,95 Kč a státu soudní poplatek ve výši 24.690,- Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 393/2007-370, 30 Co 394/2007 ze dne 10. října 2007 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7.607,- Kč s příslušenstvím; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dílčí změnu v rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že žalovaný sice celou zahradu neužíval, ani stěžovatelka neprokázala, že by jí bránil v užívání, avšak žalovaný přes ni procházel do domu. Protože za uvedený způsob žalovaný stěžovatelce neplatil, vznikalo mu bezdůvodné obohacení, které odvolací soud volnou úvahou ohodnotil výše uvedenou částkou. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním stěžovatelka.
Teprve poté se Nejvyšší soud zabýval dovoláními podanými oběma účastníky proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005. Nejvyšší soud se dále zabýval i dovoláním stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, č. j. 30 Co 393/2007-370 (věc sp. zn. 28 Cdo 2594/2008. Obě dovolání (věci sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 a sp. zn. 28 Cdo 2594/2008), protože se týkaly téže věci a týchž účastníků, spojil ke společnému řízení (výrok I). Ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 28 Cdo 2593/2008-404, 28 Cdo 2594/2008 ze dne 1. srpna 2008 takto:
* zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005 ve výroku IV, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce částku 6.069,- USD (výrok II),
* zrušil rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ č. j. 7 C 1821/2002-67 ze dne 25. listopadu 2003 v části výroku I, v níž byl žalovaný uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 6.069,- USD (výrok III)
* zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005 ve výroku II a III, jimiž byla zamítnuta žaloba v částkách 247.916,- Kč s příslušenstvím a 262.500,- Kč s příslušenstvím (výrok IV)
* zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2007-370 ze dne 10. října 2007 a rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ č. j. 7 C 1821/2002-291 ze dne 14. prosince 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 1821/2002-298 ze dne 6. března 2007 (výrok V)
* vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně (výrok VI).
V odůvodnění pak dovolací soud k prvním dvěma zrušovacím výrokům uvedl, že oba soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem. Poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která řeší otázku, jakým právním režimem se řídí vztahy mezi bývalými manžely, které se týkají majetku, jenž tvořil předmět společného jmění manželů; ohledně těchto věcí platí režim společného jmění manželů, pokud po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu ustanovení §149 a 150 občanského zákoníku. Uvedl, že po zániku společného jmění manželé sice již nenabývají do společného jmění nový majetek, do masy společného jmění však přibývají přírůstky a výnosy z majetku, který byl v SJM v okamžiku jeho zániku. Uvedené přírůstky a výnosy se posléze vypořádají najednou v rámci vypořádání SJM. Soud prvního stupně i soud odvolací rozhodly v rozporu s hmotným právem, jestliže přiznaly stěžovatelce nárok na bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že žalovaný jako bývalý manžel inkasoval nájemné z bytu, který byl součástí nevypořádaného společného jmění účastníků, neboť nárok na část nájemného z uvedeného bytu může stěžovatelka uplatnit pouze v rámci vypořádání společného jmění účastníků.
Dovolací soud k zamítavému výroku uvedl, že v tomto případě se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, který koresponduje i názoru vyjádřenému výše, totiž, že se na užívání věci v nevypořádaném společném jmění manželů použijí ustanovení občanského zákoníku o společném jmění manželů.
Dovolací soud konečně uvedl - ke zrušovacímu výroku ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2007-370 ze dne 10. října 2007 a k rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 7 C 1821/2002-291 ze dne 14. prosince 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 1821/2002-298 ze dne 6. března 2007 - že zde oba soudy nižšího stupně zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nevyčkaly rozhodnutí dovolacího soudu a jeho případného závazného právního názoru.
Ústavní stížností stěžovatelka napadla všechna výše uvedená rozhodnutí ve všech výrocích.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou vůbec splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro věcné projednání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V předmětné věci stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu ve všech jeho výrocích, byť tři z těchto výroků byly zrušující. Dále napadla rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2007-370, 30 Co 394/2007 ze dne 10. října 2007 a rozsudek Okresního soudu Praha - západ č. j. 7 C 1821/2002-291 ze dne 14. prosince 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 1821/2002-298 ze dne 6. března 2007, které byly rozhodnutím dovolacího soudu zrušeny jako celek. Stěžovatelka podala ústavní stížnost i proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005; dovolání vůči jeho výrokům II a III bylo zamítnuto a ve výroku IV byl uvedený rozsudek zrušen. Stěžovatelka konečně napadla i rozsudek Okresního soudu Praha - západ č. j. 7 C 1821/2002-67 ze dne 25. listopadu 2003, který byl dovolacím soudem zrušen v části výroku I (přisouzení částky 6.069,- USD); předtím odvolací soud rozsudkem z 2. 12. 2005, č. j. 30 Co 176/2004-223, zrušil citovaný rozsudek okresního soudu ve výroku I (přisouzení příslušenstvím z částky 6.069,- USD) a ve výroku II (zamítnutí žaloby o zaplacení částky 247.083,- Kč s příslušenstvím) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; změnil jej v části výroku I (přisouzení částky 247.916,- Kč s příslušenstvím) tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v projednávaném případě.
Z uvedeného vyplývá, že je nepřípustná ústavní stížnost proti
* rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2593/2008-404, 28 Cdo 2594/2008 ze dne 1. srpna 2008 ve výroku I, II, III a V
* rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2007-370, 30 Co 394/2007 ze dne 10. října 2007 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 7 C 1821/2002-291 ze dne 14. prosince 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 1821/2002-298 ze dne 6. března 2007
* rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005 ve výroku I a ve výroku IV (který byl napadeným usnesením Nejvyššího soudu zrušen)
* rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 7 C 1821/2002-67 ze dne 25. listopadu 2003 v části výroku I (částka 6.069,- USD s příslušenstvím) a ve výroku II a III, které byly zrušeny již rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. 12. 2005
je nepřípustná, protože v těchto částech nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím a jejich částem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Věcného projednání je ústavní stížnost způsobilá pouze proti rozsudku dovolacího soudu ve výroku IV a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 176/2004-223 ze dne 2. prosince 2005 ve výroku II a III (zamítavé výroky).
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem vyjádřeným odvolacím i dovolacím soudem v napadených částech rozhodnutí při posouzení, jakým právním režimem se řídí vztahy bývalých manželů k věcem, které tvořily společné jmění manželů ke dni jeho zániku. Obecné soudy se s odvoláním na konstantní a rozsáhlou rozhodovací praxi postavily na stanovisko, že na tyto vztahy je nutno aplikovat právní režim společného jmění a nikoliv právní režim podílového spoluvlastnictví, jak dovozovala stěžovatelka.
Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu a v jejím rámci i soudu odvolacího představuje aplikaci podústavního práva způsobem ústavně konformním.
V tomto směru jsou napadená rozhodnutí logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími - v částech, jež věcně přezkoumal - k porušení základních práv stěžovatelky zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2009
František Duchoň
předseda senátu