ECLI:CZ:US:2009:1.US.2776.09.1
sp. zn. I. ÚS 2776/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovovou ve věci ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. Terezou Slezákovou, advokátkou se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Jihomoravskou oblast, ze dne 14. 11. 2006 č. j. 53493/2006-637/V, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ"), jímž bylo vyhověno návrhu společnosti T-MOBILE Czech Republic a.s. (dále jen "společnost"). Tímto rozhodnutím bylo stěžovatelce uloženo zaplatit společnosti dlužnou částku v celkové výši 21 433,50 Kč s příslušenstvím za poskytnutou službu elektronických komunikací. Protože se správnímu orgánu nepodařilo zjistit pobyt stěžovatelky, byl jí podle správního řádu ustanoven opatrovník z řad jeho zaměstnanců a řízení bylo zahájeno oznámením veřejnou vyhláškou. Jak stěžovatelka namítá ve své ústavní stížnosti, v důsledku toho, že ČTÚ nezjišťoval řádné skutečné bydliště stěžovatelky či adresu pro doručování stěžovatelce a ustanovil opatrovníkem svého zaměstnance, nemohla se v řízení účinně bránit a doložit, že na úhradu dluhu zaslala společnosti z Itálie dvě platby. Dále stěžovatelka nemohla podat proti napadanému rozhodnutí ČTÚ opravný prostředek. Z těchto důvodů namítala porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud informoval ČTÚ, dne 27. 11. 2009 podala k němu stěžovatelka návrh na obnovu řízení, neboť dotazem u České pošty zjistila, že ze zaslaných plateb byla společnosti doručena pouze jedna platba. Vyšly tak podle jejího názoru najevo dříve neznámé skutečnosti a důkazy, jíž jsou jí ku prospěchu, a které nemohla uplatnit v původním řízení.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv nastupujícím tehdy, kdy porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se mimo jiné rozumí i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. I toto ustanovení vychází z důsledného uplatňování principu subsidiarity.
V daném případě projevila stěžovatelka podáním návrhu na obnovu řízení ze dne 27. 11. 2009 vůli, že obnovu řízení podle ust. §100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, považuje za adekvátní prostředek k ochraně svých práv. Byť řízení vedené před ČTÚ bylo stiženo zcela zjevnými vadami (např. ustanovení zaměstnance daného správního orgánu opatrovníkem stěžovatelky, protože její pobyt nebyl znám), Ústavní soud musel vzít v potaz skutečnost, že se stěžovatelka domnívá, že se může domoci ochrany svých práv v rámci jiných procesních prostředků, přičemž zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatelky. K návrhu na obnovu řízení přistoupila stěžovatelka zcela svobodně, aniž by ji Ústavní soud k vyčerpání toho procesního prostředku nutil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení, a tak bude ČTÚ zvažovat naplnění zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení, je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatelka má k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých základních práv, přičemž rozhodnutí o něm bude moci být předmětem dalšího přezkoumávání.
Za těchto okolností, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, musel vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k doktríně subsidiarity rozhodování Ústavního soudu předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj