ECLI:CZ:US:2009:1.US.2794.09.1
sp. zn. I. ÚS 2794/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Při trati 1233/10, Praha 4, proti usnesení o odložení věci č. j. ORIV-5760-15/TČ-2009-001493 Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu IV ze dne 29. června 2009, proti usnesení o zamítnutí stížnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, č. j. 3 ZN 4731/2009-12 ze dne 21. 8. 2009 a proti přípisu o odložení nedůvodného podnětu Městského státního zastupitelství v Praze, č.j. 3 KZN 2421/2008-18 ze dne 6. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení usnesení Obvodního ředitelství Policie České republiky pro Prahu IV ze dne 29. června 2009, č. j ORIV-5760-15/TČ-2009-001493, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2009, č.j. 3 ZN 4731/2009-12, a přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne ze dne 6. 10. 2009, č.j. 3 KZN 2421/2008-18.
V poměrně podrobné ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti tomu, že Policie České republiky shora uvedeným usnesením odložila její trestní oznámení, neboť dovodila, že ve věci se nejedná o trestný čin. Stěžovatelka přitom podala předmětné trestní oznámení jako poškozená osoba - "vyvlastněná" akcionářka společnosti PRECIOSA-LUSTRY, a. s. V trestním oznámení uvedla, že znalecký ústav, který byl ustanoven krajským soudem k vypracování znaleckého posudku, vypracoval nepravdivý a zkreslený znalecký posudek; ten byl přitom určen k rozhodnutí soudu o přiměřenosti poskytnutého protiplnění menšinovým akcionářům za nucený odkup akcií společnosti PRECIOSA-LUSTRY, a. s. Podle názoru stěžovatelky se příslušní znalci, jež vypracovávali předmětný znalecký posudek, dopustili trestného činu podle §175 odst. 1 a 3 TZ tím, že (zjednodušeně řečeno) ve svém posudku podhodnotili tržní hodnotu společnosti PRECIOSA-LUSTRY, a. s. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 poté prý zamítlo stížnost stěžovatelky, podanou proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Stěžovatelka následně podala podnět k výkonu dohledu nad činností příslušného nižšího státního zastupitelství v dané věci, ten však byl citovaným přípisem Městského státního zastupitelství v Praze - s podrobným odůvodněním - odložen. Se všemi těmito rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, může podat fyzická nebo právnická osoba proti rozhodnutí nebo proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelky proti postupu policejního orgánu, který ve věci jejího trestního oznámení rozhodl o odložení věci ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu, proti rozhodnutí dozorujícího státního zastupitelství o zamítnutí příslušného opravného prostředku proti uvedenému usnesení Policie a proti odložení podnětu k výkonu dohledu nad činností příslušným státním zastupitelstvím. Tu Ústavní soud uvádí, že se otázkami postupem orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §159 a 159a trestního řádu zabýval ve srovnatelných věcech již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 1811/07 ze dne 19. 1. 2009 aj.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná na internetových stránkách http://www.usoud.cz). V obdobných případech mnohokrát konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími či souvisejícími rozhodnutími (o jeho odložení) nelze do ústavním pořádkem chráněných základních práv či svobod oznamovatelů údajných trestných činů jakkoli protiprávně zasáhnout.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu (který ostatně sama stěžovatelka v závěru své ústavní stížnosti zmiňuje), podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů v souladu s čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. i §1 odst. 2 trestního řádu). Z této možné pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 trestního řádu) však nelze dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému, o což stěžovatelka zjevně usiluje. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byl jiný trestně stíhán, totiž neexistuje. Domáhat se zrušení uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci proto ve zkoumaném případě není úspěšně možné.
Pro úplnost lze doplnit, že usnesení o odložení věci není ostatně ani rozhodnutím v rámci trestního stíhání, nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá uplatněním principu ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody odložení věci a zjistí-li se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání a usnesení o odložení se tím automaticky stává bez formálního zrušení neúčinné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu