ECLI:CZ:US:2009:1.US.2806.09.1
sp. zn. I. ÚS 2806/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Moravské Budějovice, Husova 946, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2009, čj. 23 Cdo 2668/2009 - 119, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2009, čj. 1 Cmo 63/2008 - 100, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2007, čj. 17 Cm 212/2004 - 72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovaný) povinnost zaplatit žalobkyni částku 14.476,05 EUR s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho právním názorem, že stěžovatel se, jako dopravce, nezprostil své odpovědnosti za přepravovanou zásilku, zcizenou na území Polska. Podle ustanovení čl. 17 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě (dále jen "Úmluva CMR") tak odpovídá za škodu na zásilce. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti, postrádající jakoukoli ústavněprávní argumentaci, uvedl, že v důsledku toho, že mu byla uložena povinnost nahradit žalobkyni virtuální, a nikoli skutečnou škodu, bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy odmítly jeho právní argumentaci ohledně skutečnosti, že žalobkyně není ve sporu s ním aktivně věcně legitimována, neboť jí nevznikla žádná škoda. Stěžovatel nesouhlasí taktéž s právním názorem Nejvyššího soudu ohledně charakteru odpovědnosti za škodu vyplývající z přepravní smlouvy.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly ke konečnému posouzení nároku na náhradu škody, uplatněného žalobkyní na základě §610 obchodního zákoníku a čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Odvolací soud, po částečném doplnění dokazování, se řádně vypořádal s jednotlivými argumenty stěžovatele, které opět uplatnil i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k závěru, že napadená rozhodnutí nemají po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud proto nemá důvod se námitkami stěžovatele jakkoli dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé.
Argumenty, které stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti, jsou jen polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení základních práv stěžovatele. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu