ECLI:CZ:US:2009:1.US.2807.08.1
sp. zn. I. ÚS 2807/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Andrejem Garou, advokátem, se sídlem Šancová 108, Bratislava, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. května 2008 č. j. 23 Nc 121/2004-348 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2008 sp. zn. 13 Co 330/2008 s návrhem na jejich zrušení, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníka řízení a O. M., jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva
1. podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 23 Nc 121/2004 ze dne 20. 12. 2004, kterým bylo rozhodnuto o předání nezletilého syna stěžovatele Jána (jedná se o pseudonym) do péče matky (předběžné opatření), ve spojení s usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2005 sp. zn. 13 Co 127/2005, kterým bylo rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrzeno.
2. podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že byly způsobeny průtahy v řízení a věc byla projednána bez jeho přítomnosti (návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření ze dne 24. 4. 2007).
3. podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy tím, že návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 23 Nc 121/2004 ze dne 20. 12. 2004, byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 23 Nc 121/2004 zamítnut, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2008 sp. zn. 13 Co 330/2008, kterým bylo rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrzeno.
I.
Ústavní soud konstatuje, že lhůta pro podání ústavní stížnosti, která by napadala usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 23 Nc 121/2004 ze dne 20. 12. 2004, kterým bylo rozhodnuto o předání nezletilého syna stěžovatele Jána do péče matky (předběžné opatření), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2005 sp. zn. 13 Co 127/2005, kterým bylo rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrzeno, již marně uběhla (bod 1).
Ústavní soud je povolán přezkoumat pouze, zdali došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele dle bodu 2. a 3.; tj. zdali řízení o návrhu stěžovatele na zrušení předběžného opatření proběhlo v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále pak, zdali nebyla porušena stěžovatelova základní lidská práva usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 23 Nc 121/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2008 sp. zn. 13 Co 330/2008, kterým bylo rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrzeno.
II.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel je otcem nezletilého Jána, který byl po rozvratu manželství předán do péče matky na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 23 Nc 121/2004 ze dne 20. 12. 2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2005 sp. zn. 13 Co 127/2005, kterým bylo rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrzeno. Matka opustila společnou domácnost ve Slovenské republice a přestěhovala se spolu s jejich synem ke své matce do Karlových Varů.
Stěžovatelem napadanými rozhodnutími bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na zrušení předběžného opatření. Okresní soud v Karlových Varech dospěl k závěru, že poměry nebyly změněny, a proto není důvod, aby předběžné opatření bylo zrušeno. Ve svém rozhodnutí uvádí, že rodiče neletilého nejsou schopni se o úpravě poměrů ve vztahu k výchově nezletilého dohodnout, proto je i nadále nezbytné v zájmu nezletilého, aby do doby, než bude příslušným soudem rozhodnuto o úpravě výchovy a výživy nezletilého, bylo postaveno na jisto v čí péči bude nezletilý Ján. Styk otce se synem je řešen samostatným předběžných opatřením, které však otec nedodržoval, neboť neoprávněně zadržoval nezletilého po dobu 30 dnů na území Slovenské republiky. Okresní soud v Karlových Varech dále uvádí, že zrušení předběžného opatření nedoporučuje rovněž soudkyně Mgr. K., která rozhoduje ve věci samé ve Slovenské republice, neboť má rovněž za to, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků řízení.
Proti rozsudku podal otec nezletilého Jána (stěžovatel) odvolání a Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěry prvoinstančního soudu.
Stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost specifikovanou v bodě 2 zejména tím, že prvoinstanční soud vydal rozhodnutí ze dne 19. 9. 2007, kterým vyslovil nedostatek pravomoci, které však k odvolání Krajský soud v Plzni zrušil rozhodnutím ze dne 29. 2. 2008. Následně pak prvoinstanční soud návrh na zrušení předběžného opatření rozhodnutím ze dne 22. 5. 2008 zamítl a Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 7. 2008 toto rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Stěžovatel argumentuje tím, že je nepřiměřenou lhůtou, pokud návrh na zrušení byl podán stěžovatelem dne 24. 4. 2007 a o věci bylo rozhodnuto až za rok.
K bodu 3. stěžovatel argumentuje zejména tím, že předběžné opatření, které ve svém návrhu na zrušení napadal, bylo vydáno v rozporu s Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a s nařízeními Rady ES (Nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 a Nařízení Rady ES č. 1347/2000 ze dne 29. 5. 2000), neboť neexistovaly důvody pro vydání předběžného opatření, jeho manželka si je vymyslela (násilné chování otce vůči matce a synovi). Dále pak stěžovatel uvádí, že není možné na základě domněnek a dohadů, co je a co není v zájmu nezletilého, omezovat rodičovská práva otce (stěžovatele) a považuje rozhodnutí, kterým byl návrh na zrušení předběžného opatření zamítnut, za svévolné rozhodnutí bez opory ve skutkovém stavu. Proti rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, kterým byl zamítnut návrh na zrušení předběžného opatření o předání nezletilého Jána do péče matky, podal stěžovatel odvolání. Stěžovatel odmítá akceptovat právní stav, že jeho nezletilý syn je svěřený na čas do rozvodu matce, na základě rozhodnutí vydaného pro důvody, které nikdy neexistovaly. Dále pak argumentuje, že hledání dalších důvodů ze strany českých soudů, které mohly po čase vzniknout, je v hrubém rozporu s právní jistotou a rovností zbraní účastníků řízení. Stěžovatel dále v rámci odvolání argumentoval tím, že předběžné opatření ztratilo charakter dočasnosti. Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatele nevyhověl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil; stěžovatel má za to, že je zarážející, jak je rozhodnutí stručně odůvodněno, k odůvodnění pak stěžovatel dodává, že odvolací soud nesprávně interpretoval právo, protože dle jeho názoru je dočasná úprava poměrů ve vztahu k nezletilému nepotřebná, a proto by měla být zrušena.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Karlových Varech a Krajský soud v Plzni a vedlejší účastnici O. M. (matku nezletilého), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Karlových Varech se vyjádřil k stížnosti s tím, že soud stran pravomoci rozhodovat ve věci se řídil právním názorem odvolacího soudu, který dovodil, že pravomoc k rozhodnutí o zrušení předběžného opatření má soud, který předběžné opatření vydal, a to v souladu s ustanovením čl. 12 oddílu 4 Nařízení Rady ES č. 1347/2000, neboť jde o pokračování v řízení již zahájeného návrhem na vydání předběžného opatření. Soud vzal v úvahu, že trestní řízení proti otci nezletilého, zahájené na základě trestního oznámení učiněného matkou nezletilého, bylo zastaveno, protože se skutek nestal; soud také zohlednil, že od vydání předběžného opatření uplynula doba delší než tři roky a tedy předběžné opatření postrádá charakter dočasnosti; soud však uvádí, že hlavním důvodem, proč nezrušil předběžné opatření byl zájem nezletilého dítěte, který je třeba chránit, a to vzhledem k okolnosti, že rodiče i nadále nejsou schopni se na úpravě poměrů ve vztahu k nezletilému dohodnout, kdy v průběhu došlo i k tomu, že otec neoprávněně nezletilého Jána po dobu třiceti dnů zadržoval na území Slovenské republiky. Podle názoru soudu je tak nezbytné, aby předběžné opatření trvalo do doby pravomocného rozhodnutí soudu Slovenské republiky, který řeší otázku úpravy a výchovy a výživy ve vztahu k rozvodovému řízení rodičů nezletilého Jána.
Krajský soud v Plzni se k stížnosti ve lhůtě nevyjádřil.
Vedlejší účastnice (matka nezletilého) se k ústavní stížnosti vyjádřila poměrné obsáhlou argumentací, kterou vyvrací tvrzení stěžovatele, kdy zejména argumentuje tím, že pravomoc českého soudu byla založena dle Nařízení Rady ES č. 1347/2000 její specifickou situací, a to nepřijatelným chováním otce, který jí dlouhodobě fyzicky a psychicky napadal; situaci nebylo možné s otcem dítěte jakkoli řešit, protože otec vše řešil za pomoci násilí a vyhrožování, pokud se nebude vedlejší účastnice chovat dle vůle stěžovatele, bude jí dítě odebráno a již ho nikdy neuvidí. Vedlejší účastnice dále pak připomíná, že návrh na zahájení řízení podal Magistrát města Karlovy Vary jako orgán sociálně právní ochrany dítěte. K rozhodnutí sporu ve věci samé jsou nepochybně příslušné obecné soudy Slovenské republiky. K tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení má vedlejší účastnice za to, že obecné soudy nepřekročily přiměřenou lhůtu. K bodu 3. stížnosti vedlejší účastnice zejména uvádí, že předběžné opatření bylo vydáno v souladu se zákony České republiky a příslušných mezinárodních dokumentů, rodičovská práva stěžovatele byla prozatímně a v nezbytné míře omezena pouze v důsledku chování samotného stěžovatele tak, aby byly dostatečně chráněny zájmy nezletilého.
Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníka a vedlejší účastnice, aby na ně mohl reagovat, což učinil rozsáhlou argumentací, ve které zejména polemizuje s vyjádřením Okresního soudu v Karlových Varech (stran hodnocení důkazů, odůvodnění rozhodnutí, na co soud měl nebo neměl reagovat atd.), vyvrací tvrzení a argumentaci vedlejší účastnice (matky nezletilého), kdy zdůrazňuje, že matka nedodržuje soudní rozhodnutí upravující styk otce s dítětem, že Slovenská republika není zemí třetího světa, která by měla problémy se soudní ochranou nezletilců, aby musely české soudy zasahovat do její pravomoci formou předběžných opatření. Dále pak stěžovatel zdůrazňuje, že se nikdy k vedlejší účastnici nechoval hrubě a vůbec nedocházelo k žádnému psychickému týrání. Stěžovatel uvádí, že před únosem nezletilce do ciziny, ale i po něm, jde matce jen o její vlastní zájem a nikoli o zájem dítěte, na který se české soudy odvolávají. V další polemice pak reaguje na další skutková tvrzení vedlejší účastnice, která popírá.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Ze spisu i z vlastních podání stěžovatele a vedlejší účastnice (matky nezletilého) zjevně vyplývá, že vzájemné vztahy mezi nimi nedoznaly podstatných změn, tj. ani nadále nejsou schopni se dohodnout na péči a výchově nezletilého Jána, vzájemně se napadají a osočují ze lží a nepravd, účelových tvrzení, upřednostňování vlastních zájmů před zájmem nezletilce. Ze spisu rovněž vyplynulo, že jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice nerespektovali rozhodnutí obecného soudu Slovenské republiky o styku s nezletilým. Lze souhlasit s názorem obecného soudu, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala zrušení předběžného opatření. Obecné soudy se rovněž uspokojivě vypořádaly s otázkou pravomoci soudu rozhodnout o návrhu na zrušení předběžného opatření, když zdůvodnily pravomoc aplikací čl. 12 Nařízení Rady ES č. 1347/2000.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že ze spisu nevyplynulo, že by obecné soudy způsobovaly průtahy v tomto řízení; lhůta odpovídá časové posloupnosti nápadu obecných soudů a lhůtám, ve kterých soudy České republiky jednotlivé případy vyřizují a není ji možné charakterizovat jako nepřiměřenou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
František Duchoň v. r.
předseda senátu