ECLI:CZ:US:2009:1.US.2843.08.1
sp. zn. I. ÚS 2843/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou, se sídlem Krajinská 5, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 10 T 104/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 3 To 666/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 798/2008, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 10 T 104/2007 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 3 To 666/2007 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 798/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu s dalšími osobami umístil v internetové kavárně na veřejně přístupnou počítačovou síť internet stránky obsahující symboly, obrazové záznamy a texty vyjadřující podporu a sounáležitost se subkulturou evropských skinheads a amerických hammer skins, oznamující obnovení činnosti hnutí Bohemia hammer skins na území České republiky, podporující a vychvalující ideologii německého národního socialismu 30. až 40. let dvacátého století, myšlenky a odkaz Adolfa Hitlera, vyzývající k národnostní a rasové nenávisti, ke spojení sil všech příznivců za účelem likvidace podřadných etnik a národů, zejména Romů a Židů, pro blaho bílé rasy.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že rekognice se svědkyní B. (jedná se o obsluhující z předmětné internetové kavárny - pozn. ÚS) byla provedena nezákonně. Postup orgánů, činných v trestním řízení před zahájením trestního řízení upravuje §158 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Policejní orgán, pokud má poznatek o trestné činnosti, koná šetření. Nepřísluší mu však právo předkládat osobám podávajícím vysvětlení album fotografií k identifikaci pachatele a tím vlastně provádět rekognici. Pro tento úkon platí úprava, uvedená v §158a. Rekognici lze provést po předchozím výslechu poznávající osoby, zaměřeným na popis osoby, která má být poznána. Rekognice je zásadně úkonem neopakovatelným. Má-li být prováděna podle §104b trestního řádu, nesmí být poznávaná osoba osobě poznávající předem ukázána. Pokud se tak stane, jsou výsledky znehodnoceny. Z výslechu B. bylo zjištěno, že na policii byla podávat vysvětlení celkem 2x, přičemž při druhé návštěvě jí bylo ukázáno fotoalbum s fotografiemi M. a P. a to ještě před zahájením trestního stíhání. O tomto úkonu nebyl vyhotoven žádný záznam, nebyl přítomen soudce. Pokud svědkovi před prováděním rekognice již byly poskytnuty fotografie osob, které mají být poznávány, nelze rekognici provádět; pokud se tak stane, nejde o rekognici ve smyslu §104b. Takový důkaz je nezákonný a nelze z něj pří rozhodování vycházet.
V souvislosti se svojí identifikací dále stěžovatel zpochybňuje jednotlivé části zmiňované výpovědi této svědkyně. Již v přípravném řízení byla poučena o povinnosti vypovídat pravdu, nic nezamlčovat. Přesto v její výpovědi při popisu návštěvníka internetové kavárny chybí konkrétnější údaje, které jí podle výpovědi v hlavním líčení byly známy, např. údaj - jde o přítele kolegyně z práce. Stěžovatel namítá, že i kdyby se na místě nacházel, svědkyně také nebyla schopna popsat, jak se jednotlivé osoby tvrzeného dne u počítače chovaly. Vypověděla, že službu "asi" objednával M., co kdo dělal, si nevšímala. Nepotvrdila, že všichni tvrzení návštěvníci kavárny se aktivně zapojili do ukládání dat, že by se vzájemně radili, podporovali, podněcovali či naváděli. I u spolupachatele je třeba prokázat aktivní účast pachatele, nestačí závěr, že byl na kritickém místě v uvedenou dobu.
V uvedených pochybeních spatřuje porušení svého práva na spravedlivé projednání před nestranným a nezávislým soudem a práva být považován za nevinného, dokud není prokázán opak, zakotvených v dle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud vyjádřil přesvědčení, že předmětné trestní řízení proběhlo zákonným způsobem a odkázal na svůj rozsudek.
Okresní státní zastupitelství v Českém Krumlově uvedlo, že namítaná věrohodnost klíčové svědkyně Bořecké nebyla v rámci dokazování žádným způsobem vyvrácena. Naopak věrohodnost tvrzení obžalovaného M. a P. a svědků vypovídajících v jejich prospěch byla značně snížena. Bylo tak zcela jednoznačně prokázáno, že stránky sonnenrad.wz.cz byly založeny a na internet umístěny dne 28. 11. 2004 přesně před polednem z počítače společnosti Unios, s. r. o. Český Krumlov, Zámek 57 a že v internetové kavárně této společnosti byl v té době zákazníky používán pouze jediný počítač a právě z výpovědi svědkyně Bořecké se podává, že v tento den a tento čas se u počítače nacházeli tři muži, přičemž dva z nich identifikovala jako obžalovaného M. a P. Provedeným dokazováním, zejména domovní prohlídkou u obou obžalovaných bylo dále zjištěno, že tito silně inklinují k ultrapravicovému extrémistickému uskupení skinheads či české frakce hammer skin. Nepochybně byla zjištěna jejich extrémistická neonacistická orientace.
Namítaná rekognice prováděná jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání se svědkyní B. byla prováděna v souladu s trestním řádem, když před samotným úkonem poznání oba poměrně detailně popsala, přičemž tento popis se silně shodoval se skutečným vzhledem obžalovaných a při této rekognici uvedla, že si je jistá na sto procent, že se jedná o muže, kteří se tehdy v inkriminovanou dobu nacházeli v kavárně společně u počítače.
Z odborného vyjádření dr. Z. Z., znalce z oborů politologie, historie a lingvistika (extremismus) vyplývá, že všechny materiály obsažené na zkoumaných stránkách sonnenrad.wz.cz lze použít k propagaci myšlenek rasové výlučnosti a nesnášenlivosti.
Okresní státní zastupitelství v Českém Krumlově je přesvědčeno, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v zásadě v souladu se všemi rozhodnými ustanoveními trestního řádu.
Krajský soud je toho názoru, že s obhajobou stěžovatele a jím uplatňovanými námitkami, které jsou v zásadě polemikou stěžovatele s hodnocením důkazů ze strany nalézacích soudů, se beze zbytku vypořádal zejména okresní soud, respektive posléze v rámci odvolacího řízení krajský soud. V žádném ohledu proto nelze uzavřít, že by v této trestní věci bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhuje, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, ani jiné v České republice účinné normy.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 10 T 104/2007 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
V odvolacím řízení stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva pokud jde o jím nyní zpochybňovanou procesní použitelnost předmětné rekognice neuplatnil. Tato skutečnost je zřejmá ze spisu okresního soudu (viz zejména text podaného odvolání na str. 599-601), i z toho, že v podané ústavní stížnosti opak ani netvrdí. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti citované námitka předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem být měla.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o citovanou námitku.
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. To platí i pro stěžovatelovu námitku, že i u spolupachatele je třeba prokázat aktivní účast pachatele - obecné soudy se touto problematikou řádně zabývaly, přičemž lze odkázat např. na str. 6 usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu