ECLI:CZ:US:2009:1.US.2888.09.1
sp. zn. I. ÚS 2888/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2009 č. j. 4 Cmo 125/2009-250 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2008 č. j. 2 Cm 51/2006-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků v řízení garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel též vzhledem ke své nemajetnosti požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a navrhl, aby náklady na zastoupení stěžovatele zaplatil stát.
Na základě rozhodnutí krajského soudu byl stěžovatel mj. povinen zaplatit společnosti JOSTA VSETÍN, s.r.o. (dále jen "společnost") částku 44 268,30 Kč s úrokem z prodlení, neboť se na její úkor bezdůvodně obohatil. Řízení o vzájemném návrhu stěžovatele do částky 32 204,10 Kč bylo zastaveno. Ve věci procesního návrhu stěžovatele na započtení své pohledávky, dospěl obecný soud k závěru, že stěžovatel nemá vůči společnosti existenční započitatelnou pohledávku. Vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, byť částečně nesouhlasil s právním posouzením nároku společnosti v části 20 000 Kč získané prodejem výrobků společnosti stěžovatelem (místo nároků z bezdůvodného obohacení šlo podle jeho názoru o nárok ze smlouvy uzavřené mezi účastníky). Vrchní soud se též vypořádal s námitkou stěžovatele, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť bylo třeba podle jeho názoru vycházet z toho, že změna vzájemného návrhu nebyla soudem připuštěna, a proto soud postupoval zcela správně, když neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho ústavním pořádkem zaručených práv mělo dojít neprovedením důkazu, který stěžovatel navrhoval a kterým měla být určena výše technického řešení druhého větrného čerpadla na vodu, které stěžovatel vyrobil pro společnost. Stěžovatel tak nemohl na rozdíl od společnosti uplatnit všechna svá práva a nezbytné důkazy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení ústavních norem, avšak bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, přičemž se s těmito námitkami obecné soudy náležitě vypořádaly. Námitky stěžovatele uváděné v podané ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, jimiž se tyto soudy dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích. Samu okolnost, že těmto námitkám (co se týče neprovedení znaleckého posudku v souvislosti se vzájemným návrhem stěžovatele na zaplacení dlužné částky, resp. s uplatněním započtení vzájemné pohledávky) obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud naopak musí konstatovat, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Jejich závěry jsou přiléhavé a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo třeba rozhodovat, neboť sdílí osud ústavní stížnosti. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze též použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2009
Vojen Güttler
předseda senátu