ECLI:CZ:US:2009:1.US.2974.09.1
sp. zn. I. ÚS 2974/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 8 Tdo 604/2009, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, čj. 12 To 362/2008 - 134, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 7. 2008, čj. 2 T 320/2007 - 115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 11. 11. 2009, J. T. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného sdělení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Označeným rozsudkem odvolací soud zrušil výrok o trestu uložený stěžovateli rozsudkem soudu prvního stupně. Při nezměněném výroku o vině, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), stěžovateli snížil trest, uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně, a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců se zkušební dobou v trvání jednoho roku.
Sdělením, které stěžovatel nesprávně považuje a označuje za "rozhodnutí", jej Nejvyšší soud informoval, že jeho podání, označené jako "dovolání", nelze považovat za dovolání, protože nebylo podáno prostřednictvím obhájce. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl o tomto požadavku a dalších nutných náležitostech na kvalifikované podání řádně poučen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 12 To 362/2008. Následně bylo podání stěžovatele Nejvyšším soudem postoupeno Ministerstvu spravedlnosti ČR jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona [§265d odst. 2 věta třetí trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, a to za splnění několika zákonných podmínek. Zejména se jedná o ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o lhůtou kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.
Sdělení Nejvyššího soudu nelze, s ohledem na shora uvedené, považovat za rozhodnutí, jímž by bylo skončeno dovolací řízení, tj. za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a od jehož doručení stěžovateli dne 16. 6. 2009 by počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných soudů. Posledním rozhodnutím v této věci je rozsudek odvolacího soudu, který byl stěžovateli doručen dne 20. 1. 2009 a jeho obhájci dne 6. 1. 2009. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně počala běžet dne 21. 1. 2009; proti sdělení Nejvyššího soudu, jako jinému zásahu orgánu veřejné moci, dne 17. 6. 2009. Jelikož ústavní stížnost byla podána na poštu až dne 11. 11. 2009, jedná se v obou částech o návrh podaný zjevně opožděně [§72 odst. 3 a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ve vztahu ke sdělení Nejvyššího soudu Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem, aniž by zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z rozsudku odvolacího soudu je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že stěžovatel byl řádně poučen o možnosti podat dovolání, avšak pouze prostřednictvím obhájce. Bez toho nelze podání, byť jako dovolání označené, za dovolání považovat. Stěžovatel nedbal tohoto poučení a přesto, že byl v řízení před soudem zastoupen ustanoveným obhájcem, který byl oprávněn podat za stěžovatele i dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu (§41 odst. 5 TrŘ), podal dovolání sám. Tím se zbavil možnosti projednání svého případu v rámci řízení o dovolání. Nadto se sluší poznamenat, že obhájce stěžovatele byl na pochybení v podání, stěžovatelem učiněné a označené jako dovolání, upozorněn soudem prvního stupně. Toto upozornění zůstalo bez reakce.
Na okraj lze poznamenat, že námitky, které stěžovatel uvedl před Ústavním soudem, byly vzneseny již v průběhu řízení. Obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly a na základě zjištěného skutkového stavu bez důvodných pochybností přesvědčivě a řádně zdůvodnily svůj závěr, že stěžovatel, ač byl v rozhodné době schopen plnit vyživovací povinnost k oběma dětem, tuto úmyslně neplnil a spáchal tím trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 odst. 1 TrZ. Na této skutečnosti, jak uvedly oba soudy, nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že již v roce 2005 podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele, sp. zn. IV. ÚS 3115/08, napadající stejné trestní řízení vedené proti němu u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 320/2007, byla usnesením ze dne 28. 5. 2009 odmítnuta pro předčasnost, Ústavní soud proto posoudil, zda odmítnutí této ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných podmínek realizace tohoto práva. Tuto proporci vážil i s ohledem na právní závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Bulena proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004).
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny, při uplatňování procesních pravidel, zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od zmíněných významně liší tím, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele nesměřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu. Sdělení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým by bylo ukončeno dovolací řízení a navíc, i kdyby Ústavní soud toto pominul, i tak by musel ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost, neboť nebyla podána ve lhůtě šedesáti dnů od doručení zmíněného sdělení Nejvyššího soudu.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu