ECLI:CZ:US:2009:1.US.3014.07.1
sp. zn. I. ÚS 3014/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právního nástupce původní stěžovatelky V. K., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, čj. 28 Co 6/2007 - 243, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3394/2007 - 274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností původní stěžovatelka v tomto řízení o ústavní stížnosti, V. K., navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, čj. 28 Co 6/2007 - 243, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 5. 2006, čj. 4 C 45/2001 - 207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 11. 2006, tak, že žaloba na určení, že stěžovatelka (žalobkyně v řízení před obecnými soudy), je výlučnou vlastnicí označených pozemkových parcel, byla zamítnuta. Navrhla i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3394/2007 - 274, kterým bylo její dovolání zamítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že svoji žalobu opřela o skutečnost, že na základě rozhodnutí, vydaných v dědickém řízení v průběhu roku 1989, nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům. Proto se pokládala za jejich výlučnou vlastnici a podle toho také postupovala. Později zjistila, že v katastru nemovitostí je duplicitně veden další vlastník, ČR - Ministerstvo obrany. Vzhledem k tomu, že po celou dobu, od vydání dědických rozhodnutí, předmětné pozemky užívala v dobré víře, dospěla k závěru, že se stala jejich vlastnicí uplynutím vydržecí doby, protože od vydání dědických rozhodnutí v roce 1989 uběhlo více než 10 let.
Okresní soud v Kutné Hoře její žalobě vyhověl poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí o vyvlastnění pozemků nikdy nenabylo účinnosti a stěžovatelka se proto stala jejich vlastnicí na základě rozhodnutí vydaných v dědickém řízení. Po odvolání žalované České republiky - Ministerstva obrany odvolací soud její žalobu zamítl. Své rozhodnutí opřel o stanovisko pléna Ústavního soudu, zveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl a rovněž odkázal na zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu.
Podle stěžovatelky se v jejím případě nejedná o obcházení restitučních předpisů, protože se domáhala určení svého vlastnického práva, nabytého vydržením. Své vlastnické právo odvozovala od dědických rozhodnutí, vydaných v roce 1989, vydržecí lhůta běžela až do roku 2001, kdy podala žalobu. Pokud obecné soudy zamítly její žalobu na určení vlastnického práva, došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkaz na to, že se jedná o obcházení restitučních předpisů, svědčí o nepochopení podstaty celého sporu. Stěžovatelka své vlastnictví neodvozuje od neplatného rozhodnutí o vyvlastnění, vydaného v rozhodném období, ale od uplynutí vydržecí lhůty v době, na kterou se restituční předpisy nevztahují.
V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatelka, dne 4. ledna 2008, zemřela. Podle sdělení jejího právního zástupce je dědicem po stěžovatelce pozůstalý Jiří Kmoch, který dne 18. 4. 2008 udělil plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem opět JUDr. PhDr. Oldřichu Choděrovi. Na základě §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §107 odst. 2 OSŘ, pokračuje Ústavní soud v řízení s výše uvedeným dědicem stěžovatelky.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplnil, že pokud stěžovatelka uplatnila svoji žalobu na určení práva, její žaloba je svým obsahem uplatněním restitučního právního důvodu. Pokud se tedy mohla domáhat svého práva podle restitučního předpisu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Nejvyšší soud konstatoval, že na projednávanou věc se vztahovaly právní závěry rozsudku tzv. velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a zejména pak právní závěry pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS 21/05, uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.
Z obsahu spisu sp. zn. 4 C 45/2001 Okresního soudu v Kutné Hoře bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou proti České republice - Ministerstvu obrany dne 12. 3. 2001, domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označených pozemkových parcel. Žalobu odůvodnila tím, že označené pozemky získala na základě rozhodnutí někdejšího Státního notářství v Nymburce ze dne 28. 3. 1989, čj. D 1809/88 - 21, vydaného v řízení o dědictví po J. B., zemřelé, a rozhodnutí téhož notářství ze dne 18. 10. 1989, čj. D 1432/89 - 25, vydaného v řízení o dodatečném projednání dědictví po téže zůstavitelce. V obou rozhodnutích byly sporné parcely označeny jako "pozemek v užívání socialistické organizace". Zmíněný okresní soud žalobě stěžovatelky vyhověl a uzavřel, že se stala majitelkou označených pozemků na základě dědických rozhodnutí, vydaných bývalým Státním notářstvím v Nymburce v roce 1989. Od té doby byla v dobré víře, že jí pozemky patří. K argumentaci žalované strany, že označené pozemky byly bývalým majitelům vyvlastněny již v letech 1979/1980 (došlo k tomu rozhodnutím tehdejšího ONV v Kutné Hoře, čj. VÚP 85/80, ze dne 13. 5. 1980, kterým bylo zamítnuto odvolání vlastníků pozemků F. a J. B. proti rozhodnutí bývalého MNV v Kutné Hoře ze dne 7. 12. 1979, kterým došlo k jejich vyvlastnění ve prospěch tehdejšího čsl. státu, Federálního ministerstva národní obrany), okresní soud uvedl, že zmíněné rozhodnutí ONV bylo sice zasláno F. a J. B., ale podle doručenky je převzala sousedka Č. Proto uzavřel, že není prokázáno, že by žalovaná strana zmíněné nemovitosti nabyla uvedeným rozhodnutím o vyvlastnění, protože chybí doklad o doručení vyvlastňovacího rozhodnutí bývalým majitelům.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, čj. 28 Co 6/2007 - 243, žalobu stěžovatelky zamítl. Přihlásil se k právním závěrům pléna Ústavního soudu, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, podle kterého nelze žalobou na určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního vlastnictví.
Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3394/2007 - 274. Uzavřel, že zmíněné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období zmíněným rozhodnutím o vyvlastnění. Za takovéto situace se nelze účinně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných předpisů, upravujících ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva či ochranu práv oprávněného držitele věci nebo upravujících nabytí věci vydržením.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek a vedla polemiku se závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu. Její argumentace byla postavena na tvrzení, že zmíněné nemovitosti zdědila po původních majitelích v roce 1989 a poté je vydržela. Popřela jakoukoli znalost o vyvlastňovacím řízení v 70tých letech. Odmítla závěry Nejvyššího soudu o přednosti uplatnění restitučních předpisů před předpisy obecnými. Stěžovatelka tak prezentovala svůj vlastní výklad vzájemného vztahu a aplikace předpisů obecných a restitučních. Nutno podotknout, že odvíjela své vlastnické právo od rozhodnutí v dědickém řízení, což je svou podstatou akt deklaratorní, nikoli titul zakládající vlastnické právo. K přechodu vlastnictví na dědice dochází obecně smrtí zůstavitele. Pokud tedy byly pozemky zůstavitelů F. a J. B. vyvlastněny již v roce 1979, nemohly být součástí jejich majetku k datu jejich úmrtí v roce 1989 a nemohly tak přejít do vlastnictví stěžovatelky. Ta nemohla nabýt více práv, než kolik jich měli zůstavitelé.
Krajský soud v Praze i Nejvyšší soud tedy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyslovily právní závěry, které přesvědčivě odůvodnily. Zabývaly se při tom i všemi námitkami stěžovatelky a odvolaly se i na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a jejich závěry jsou v souladu se závěry Ústavního soudu k dané problematice. V podrobnostech nelze než odkázat na argumentaci odvolacího a dovolacího sudu. Podle názoru Ústavního soudu ve věci nedošlo k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost stěžovatelky (stěžovatele) odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu