ECLI:CZ:US:2009:1.US.3065.08.1
sp. zn. I. ÚS 3065/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivan Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Lučební závody, a. s., Kolín, IĆ: 46 35 73 60, se sídlem Pražská 54, Kolín, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, 208 02 Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 C 155/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 8 C 155/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 51 Co 157/2007, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4961/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Přerově (dále jen "OS") rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 C 155/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 8 C 155/2003, zavázal - mimo jiné - žalované 1) M. V., 2) stěžovatelku a 3) VFEO, spol. s r.o. v likvidaci, zaplatit žalobkyni Frenn Trading B.V. částku 6.703.464,50 Kč s tím, že plněním jednoho z nich zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních (výrok II.), žalobu proti žalovaným 1) a 2) co do částky 222.743,37 Kč a proti žalovaným 1), 2) a 3) co do částky 696.535,50 Kč zamítl (výrok III. a IV.) a uložil žalovaným 1) až 3) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení 391.522,50 Kč (výrok 5).
OS vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., dne 4. 4. 1997 smlouvu o úvěru v období od 9. 4. 1997 do 30. 4. 1997 a byly mu poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7.800.000,- Kč; stěžovatelka písemně prohlásila, že splní závazek dlužníka z této smlouvy do výše 8.000.000,- Kč v řízení vedených. Předmětná pohledávka ve výši 7.800.000,- Kč byla smlouvou o postoupení pohledávky č. 4807717 dne 12. 12. 2002 postoupena žalobkyni. Žalovaný 1) byl ke splnění závazku z platně uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu §497 obch. zák. vyzván, neboť od prosince 1998 nehradil splátky v dohodnutých termínech. Za závazky dlužníka z této smlouvy převzala stěžovatelka ručení ve smyslu §303 obch. zák. do výše 8.000.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 51 Co 157/2007, rozsudek OS v zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení změnil takto:
žalovaný 1) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 222.747,37 Kč s tím, že plněním jednoho z těchto žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost dalšího z těchto žalovaných, žalovaní 1), stěžovatelka a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost dalších žalovaných, žalovaní 1), stěžovatelka a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 373.833,- Kč (výrok I.). Ve vyhovujícím odstavci 2 v napadeném poměru mezi žalobkyní a stěžovatelkou rozsudek OS potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů v poměru mezi žalobkyní a žalovaným 1) a 3) (výrok IV.). KS dospěl na rozdíl od OS k závěru, že OS postupoval v rozporu s §502 obch. zák., jestliže úrok stanovil ze základu sestávajícího z jednotlivých nesplacených měsíčních splátek zvyšovaných vždy o každou další promeškanou splátku. V souzené věci byl ve smyslu §502 obch. zák. od dubna 1997 žalovaný 1) povinen platit z částky 7.800.000,- Kč úrok, a to až do dne jejího vrácení. Suma 6.017.500 Kč vrácena nebyla, povinnost žalovaného 1) platit úrok z těchto prostředků tak trvá od dubna 1997 dosud. KS dovodil, že "žalobkyni tak vznikl nárok z částky 6.017.500,- Kč za období od června 1999 do 31. 3. 2003 při sjednané procentní sazbě rovnající se součtu základní sazby České spořitelny, a. s., a odchylky 3,5 % p.a., činí suma tohoto úroku 2.472.747,37 Kč". OS tak pochybil, jestliže žalobu co do částky 222.747,37 Kč proti žalovaným 1) a 3) a co do částky 696.535,50 Kč proti žalovaným 1), stěžovatelce a 3) zamítl.
Nejvyšší soud (dále jen "NS") rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4961/2007, tak, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku KS, pokud jím byl změněn rozsudek OS tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze tří žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti dalších žalovaných, se zamítá (výrok I.), a že dovolání stěžovatelky se ve zbytku odmítá (výrok II.); stěžovatelka byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.845,- Kč (výrok III.).
NS v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že dovolání je přípustné v rozsahu výše uvedené části měnícího výroku I. podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek OS ve věci samé. NS však rozhodl, že dovolání v této části není důvodné. Z obsahu spisu nezjistil, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
NS dále - tj. vůči té části dovolání, v níž stěžovatelka dovozovala, že dovolání je v rozsahu potvrzujícího výroku II. přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen vyhovující výrok soudu prvního stupně v napadeném poměru mezi žalobkyní a stěžovatelkou - stejně jako OS a KS dovodil, že úprava ručení je v obchodním zákoníku komplexní, a proto použití ustanovení §549 o. z. není možné. Stěžovatelka ve svém dovolání dále namítala, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda výkon práva věřitele není v rozporu s poctivým obchodním stykem (§265 obchodního zákoníku), případně s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). Dovolací soud však i tuto námitku shledal jako neopodstatněnou, neboť odvolací soud se věcí z pohledu §265 obch. zák. zabýval. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka s plným vědomím přijala ručení za závazek dlužníka ve výši 8.000.000,- Kč a v roce 1997 neprokázala, že by jakýmkoli způsobem na dlužníka /žalovaného 1)/ působila ke splnění povinností, poté co jí bylo v červnu 1999 oznámeno, že žalovaný 1) neplní řádně. Za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku věřitele, soud nepovažoval, došlo-li ke vzniku dalšího zástavního práva u téže nemovitosti; ke znehodnocení zástavy nemohlo dojít vzhledem k tomu, že nároky zajištěné zástavním právem se uspokojují podle jejich pořadí s ohledem na datum vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž zástavní právo ve vztahu k předmětnému dluhu zajištěného ručením stěžovatelky má lepší pořadí, než následné zástavní právo. NS uvedl, že KS tedy nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže dovodil, že v jednání žalobkyně, její předchůdkyně, nelze shledat šikanózní, nepoctivý nebo nemravný výkon práva ve smyslu §265 obch. zák., jenž by měl za cíl poškodit stěžovatelku jako ručitelku. NS za neopodstatněnou rovněž považoval polemiku stěžovatelky s dosavadní judikaturou týkající se důsledku přechodu závazků při prodeji podniku na postavení věřitele. Konstatoval, že k této otázce se již vyjádřil v rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Odo 653/2004; dovodil, že v případě prodeje podniku se nejedná o převzetí dluhu ve smyslu §531 o. z., ale o přechod závazku ze zákona. NS poznamenal, že v citovaném rozhodnutí se sice jednalo o zajištění závazků zástavním právem, avšak NS posuzoval použití §532 o. z. obecně ve vztahu k zajištění závazku poskytnutého třetími osobami; zajištěním závazku poskytnutého třetími osobami ve smyslu uvedeného v (tomto) ustanovení může být nejen zástavní právo, ale i zajišťovací institut ručení. NS proto v této části dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelkou nastolená problematika byla vyřešena odvolacím soudem jak v souladu s hmotným právem, tak i s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
V souzené věci je pro skutkovou základnu určující, že stěžovatelka převzala ručitelský závazek za pohledávku žalovaného 1), kterou měl u věřitele České spořitelny, a. s. Žalovaný 1) vůči věřiteli neplnil a věřitel vyzval stěžovatelku jako ručitelku, aby dluh za žalovaného 1) zaplatil. Stěžovatelka však odepřela splnění ručitelského závazku podle §549 o.z. Žalobkyně Frenn Trading B.V. se obrátila žalobou na soud a domáhala se splnění ručitelského závazku stěžovatelky. V průběhu řízení žalovaný 1) prodal svůj podnik žalovanému 3). OS a stejně tak i KS shledaly námitky stěžovatelky o možnosti odepřít splnění ručitelského závazku podle §549 o. z. jako nedůvodné a argumentovaly tím, že obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu institutu ručení, a proto se ustanovení občanského zákoníku nepoužijí.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadla všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, v podstatě tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR a také do základního práva zakotveného v čl. 1 Listiny, podle něhož jsou si lidé i v právech rovni.
Stěžovatelka svoji argumentaci opírá o tvrzení, že výklad podaný obecnými soudy o nemožnosti aplikovat ustanovení §549 o. z. zakládá nerovnost mezi subjekty soukromoprávních vztahů, neboť vytváří dvě kategorie ručitelů (občanskoprávního a obchodněprávního). Občanskoprávnímu ručiteli je dovoleno odepřít splnění ručitelského závazku, zatímco právo odepřít splnění ručitelského závazku obchodněprávnímu ručiteli dle výkladu obecných soudů nesvědčí; takový výklad je dle názoru stěžovatelky v extrémním rozporu s principem spravedlnosti a zasahuje tak do práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka bere na vědomí rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 85/06, ve kterém Ústavní soud rozhodoval o důsledcích prodeje podniku na zajištění závazků zástavním právem a tedy o ústavnosti rozhodnutí velkého senátu NS ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004. Stěžovatelka má však za to, že zástavní právo nemůže být považováno za "tak osobní" jako ručení, a proto názor obecných soudů, že ručitel nemá právo na výběr svého dlužníka a nemůže se proto vyjadřovat s relevantními účinky ke změně této osoby v případě prodeje podniku, charakterizuje jako "neadekvátní, nelogický a nespravedlivý".
(Poznámka: Stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec neargumentuje proti výroku č. I. rozsudku NS, kterým NS zamítl dovolání stěžovatelky vůči té části měnícího výroku I. rozsudku KS, kterou byl změněn rozsudek OS ve věci samé KS tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze tří žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti dalších žalovaných.)
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není oproti NS povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. teze o "přepjatém formalismu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Z ústavněprávního hlediska jim proto podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také - jak již bylo uvedeno - rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance. Tou však podle svého ústavního vymezení není a být nemůže (srov. čl. 83 Ústavy).
Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, nemohou být chápána ani jako překvapivá; je zřejmé, že se obecné soudy se svými právními názory pohybují bezezbytku v rámci judikatorně (rozsudek NS ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, nález Ústavního soudu ze dne 25.9.2007, Pl. ÚS 85/06) i doktrinálně zpracované základny.
Současná občanskoprávní a obchodněprávní dichotomie právní úpravy nemůže být pokládána za protiústavní jen z toho důvodu, že je rozdílná, tj. že subjektu soukromoprávního vztahu svědčí jiný rozsah práv a povinností v případě občanskoprávního a obchodněprávního vztahu (včetně zajišťovacích institutů); pokud zákonodárce posiluje postavení věřitele tím, že poskytuje vyšší jistotu uspokojení pohledávky v případě obchodněprávních vztahů, nelze v tom spatřovat nepřiměřenou nerovnost subjektů soukromoprávních vztahů, neboť účastníci obchodněprávních vztahů jsou profesionálové, subjekty znalé právních důsledků svého jednání; již proto úprava obchodněprávních vztahů může být striktnější.
Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, Pl. ÚS 85/06, ten není možné chápat kasuisticky, ale v kontextu obecného výkladu ustanovení §532 o.z. při přechodu závazků při prodeji podniku; ustanovení §532 o. z. se týká zajišťovacích institutů obecně, tj. i ručení.
Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stejně rozhodl Ústavní soud i v téměř shodné věci téže stěžovatelky vedené pod sp. zn. I. ÚS 2071/08.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2009
František Duchoň
předseda senátu