ECLI:CZ:US:2009:1.US.3081.08.1
sp. zn. I. ÚS 3081/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Excalibur city s. r. o., se sídlem Chvalovice-Hatě 183, 671 23 Chvalovice, zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2008, č. j. 2 Afs 94/2008-45, a o návrhu, aby Ústavní soud "konstatoval, že právní úprava (§64 daňového řádu), z níž napadené rozhodnutí vychází, nebyla v rozhodné době v souladu s ústavním pořádkem ČR a že stěžovateli měl být přiznán úrok z prodlení ve stejné výši jako bylo penále (dle ustanovení §63 daňového řádu)", za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. V záhlaví vymezený akcesorický návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a toho, aby Ústavní soud "konstatoval, že právní úprava (§64 daňového řádu), z níž napadené rozhodnutí vychází, nebyla v rozhodné době v souladu s ústavním pořádkem ČR a že stěžovateli měl být přiznán úrok z prodlení ve stejné výši jako bylo penále (dle ustanovení §63 daňového řádu)".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 6/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, č. j. 29 Ca 6/2007 - 24, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 24. 11. 2006, č. j. 142246/06/346914/5089 a č. j. 142247/06/346914/5089, kterými byly zamítnuty reklamace stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 16. 10. 2006, č. 126252/06/346914/5089, o přiznání nároku na úrok za období od 22. 10. 2003 do 21. 9. 2006 za vratitelný přeplatek na dani spotřební za červen 1998 ve výši 35 176 Kč a ze dne 16. 10. 2006, č. 126254/06/346914/5089, o přiznání nároku na úrok za období od 22. 10. 2003 do 29. 9. 2006 za vratitelný přeplatek daňového penále na spotřební dani za červen 1998 ve výši 40 899 Kč. Nárok na úrok za vratitelný přeplatek na dani byl stěžovatelce přiznán v souladu s ustanovením §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád") ve znění rozhodném (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2006), a to ve výši 140% diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí.
3. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že právní úprava §64 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006, byla protiústavní, což odůvodňuje tím, že mezi penálem, které byla nucena uhradit jako daňový poplatník, a mezi úrokem z přeplatku, který hradil chybující státní orgán, je značný nepoměr. Zatímco penále z prodlení bylo vypočítáváno za prvních 500 dní ve výši 0,2 % denně z doměřené daně (§63 odst. 3 daňového řádu v rozhodném znění) a dále pak ve výši 140% diskontní sazby ČNB v daném čtvrtletí, úrok z prostředků držených neoprávněně státem pak byl počítán ve výši pouze 140% diskontní sazby ČNB v daném čtvrtletí (§64 odst. 6 daňového řádu). Stěžovatelka je přesvědčena, že rozdíl mezi výší úroků z přeplatku, který zavinil státní orgán, a mezi výší penále z prodlení, které zavinil poplatník, byl jednoznačně protiústavní, a to z důvodu své nepřiměřenosti, neboť kompenzace vzniklé škody ze strany státu ve stanovené výši byla jednoznačně nedostatečná. Podle stěžovatelky došlo k porušení rovnosti účastníků právního vztahu, kdy v případě stejné právní situace je sankce diametrálně odlišná, a v důsledku toho byl proveden nepřiměřený a dostatečně nekompenzovaný zásah do vlastnického práva poplatníka, který za protiprávní postup státního orgánu nebyl přiměřeně odškodněn. Stěžovatelka proto považuje napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu za protiústavní, neboť byl vydán na základě právní úpravy, která je v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to zejména s čl. 1 a 3, čl. 11, čl. 36 a násl. a čl. 36 odst. 3 a s principem právního státu, zakotveného v čl. 1 Ústavy ČR, který zajišťuje každému spravedlnost a rovné postavení. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno a Ústavním soudem konstatováno, že právní úprava (§64 daňového řádu), z níž napadené rozhodnutí vychází, nebyla v rozhodné době v souladu s ústavním pořádkem ČR a že stěžovateli měl být přiznán úrok z prodlení ve stejné výši jako bylo penále (dle ustanovení §63 daňového řádu)".
4. Ústavní soud předně konstatuje, že v ústavní stížnosti namítanou problematikou ohledně týchž účastníků řízení zabýval již ve svém usnesení ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3080/08, ve kterém dospěl k závěru, že "napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost, podrobila stěžovatelka svým ústavněprávním námitkám pouze z pohledu tvrzené protiústavnosti rozhodné právní úpravy, na jejímž základě tamní soud dospěl k závěru, že nelze vyhovět její kasační stížnosti. Nahlíženo z pozice správnosti aplikace relevantního zákonného ustanovení ve znění pro posouzení předmětné záležitosti rozhodném, tato povaha stížnostních důvodů vykazuje zjevnou neopodstatněnost jejího návrhu." Ústavní soud v citovaném usnesení dále uvedl, že akcesorický návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud "konstatoval, že právní úprava (§64 daňového řádu), z níž napadené rozhodnutí vychází, nebyla v rozhodné době v souladu s Ústavním pořádkem ČR a že stěžovateli měl být přiznán úrok z prodlení ve stejné výši jako bylo penále (dle ustanovení §63 daňového řádu)", neodpovídá dikci §70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a to ani v intencích dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, Pl. ÚS 42/03, Pl. ÚS 38/06).
5. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl v nyní projednávané věci I. senát Ústavního soudu, který neshledal důvody pro to, aby se odchýlil od shora uvedených závěrů IV. senátu Ústavního soudu, se kterými se shoduje a na které tímto odkazuje.
6. Ústavní soud se k této otázce poprvé vyjádřil v nálezu Pl. ÚS 33/2000, ve kterém uznal možnost přímé aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy, a tedy i rozhodnutí o ústavnosti zrušeného zákona. Podstatou argumentace Ústavního soudu byla skutečnost, že ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-li jinak, dále že Ústavní soud je jediným orgánem ochrany ústavnosti a že do působnosti Ústavního soudu spadá to, co mu ústava svěřuje na kterémkoli místě svého textu, tedy nejen v čl. 87 Ústavy. Dále konstatoval, že nepřípustnost návrhu obecného soudu na vyslovení protiústavnosti již zrušeného (změněného) aplikovaného ustanovení zákona Ústavním soudem by znamenala i následnou nemožnost rozhodnutí z jeho strany, a tedy obecný soud by musel aplikovat zákon, o jehož protiústavnosti je přesvědčen, neboť sám nemůže tuto otázku autoritativně rozhodnout a jiný orgán, který by tuto kompetenci měl, neexistuje. Ústavní soud v této souvislosti výslovně konstatoval, že "v daném případě by pak nemohl ani účastník předchozího řízení úspěšně podat ústavní stížnost, pokud by namítala protiústavnost aplikovaného zákona, protože s ústavní stížností může být spojen pouze návrh na zrušení zákona platného."Také ve svých dalších rozhodnutích (např. nález Pl. ÚS 38/06, nález Pl. ÚS 72/06) vycházel z toho, že Ústavní soud je dle čl. 95 odst. 2 Ústavy příslušný meritorně přezkoumat ústavnost napadeného ustanovení, i když bylo již zrušeno (změněno), a to za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc a nikoli subjekt soukromého práva". Vždy se však jednalo o přímou aplikovatelnost čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Jinými slovy, řízení o vyslovení protiústavnosti již zrušeného (změněného) aplikovaného ustanovení zákona nevychází z ustanovení zákona o Ústavním soudu, nýbrž z ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle kterého je k podání takového návrhu příslušný pouze soudce. V projednávané věci se však domáhala vyslovení protiústavnosti aplikovaného zákona Ústavním soudem stěžovatelka, přičemž v této skutečnosti spočíval jediný tvrzený důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Jak je však z výše uvedeného zřejmé, není v kompetenci Ústavního soudu takový akcesorický návrh stěžovatelky věcně projednat a tedy ani rozhodnout na základě takto předloženého důvodu o zrušení napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a), b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost i akcesorický návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
František Duchoň,
předseda senátu