ECLI:CZ:US:2009:1.US.3106.08.1
sp. zn. I. ÚS 3106/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, zastoupeného JUDr. Ilonou Jeřábkovou, pověřenou k jednání na základě pověření ze dne 2. 5. 2005, čj. 6395-1/2005, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 3. 2008, čj. 6 C 22/2008 - 83, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 9. 2008, čj. 54 Co 122/2008 - 111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Okresní soud v Třebíči uložil stěžovateli zaplatit žalobci "JMB družstvu" částku 8.434,80 Kč s úrokem z prodlení. Označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu. K tomuto porušení došlo nesplněním povinnosti obecných soudů přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi argumenty stěžovatele. Postupem soudů tak došlo i k zásahu do čl. 10 Ústavy ČR nerespektováním vyhlášené mezinárodní smlouvy a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl a s nimiž se podle jeho názoru obecné soudy nevypořádaly, se týkají, stručně vyjádřeno, posouzení účinků nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/2002 (dále jen Nález) na existenci ustanovení §879c a násl. ObčZ a posouzení dopadu tohoto ustanovení na právní vztahy založené a existující v mezidobí od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004. Stěžovatel v dané věci vznesl "specifickou námitku", která spočívá v jím tvrzené "neurčitosti žádosti žalobce podané podle §879c ObčZ" a požadoval, aby se Ústavní soud touto otázkou, v závislosti na splnění podmínek §879c ObčZ a tím i na vznik vlastnického práva, zabýval. Podle stěžovatele se totiž okresní soud touto námitkou vůbec nezabýval a odvolací soud dospěl k názoru, že žalobce svou žádostí splnil podmínky ustanovení §879c OSŘ.
Provedenou lustrací Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal od 27. 6. 2003 celou řadu ústavních stížností, z nichž většina obsahovala v podstatě stejné námitky, týkající se posouzení účinků zmíněného Nálezu a účinnosti §879c ObčZ na právní poměry stěžovatele a vedlejších účastníků. Ústavní soud o mnoha z těchto ústavních stížností již rozhodl. Ve svých rozhodnutích se opakovaně námitkami stěžovatele zabýval a vyslovil k nim svoje závěry - např. usneseními sp. zn. II. ÚS 755/06, I. ÚS 2675/08, IV. ÚS 2441/08 byly ústavní stížnosti stěžovatele odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje, neboť by bylo zcela nadbytečné, aby se totožnými námitkami stěžovatele opětovně zabýval.
Z připojeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 9. 2008, čj. 54 Co 122/2008 - 111, Ústavní soud zjistil, že tento soud se v odůvodnění svého rozsudku předmětnou námitkou stěžovatele podrobně zabýval. V podrobnostech lze tedy na toto odůvodnění odkázat a neopakovat zde uvedené detaily a argumenty. V této souvislosti lze jen poukázat na odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 55/97 , i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 82/96, z nichž vyplývá nepřípustnost dovozovat neexistenci pozemků ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přečíslování apod. Podle závěru krajského soudu je tedy jednoznačně prokázáno, o převod kterých pozemků žalobce požádal a z tohoto pohledu jeho výzva není neurčitá, jak tvrdí stěžovatel.
Za těchto okolností nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je především nutno poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval své argumenty o neurčitosti žádosti, podané žalobcem podle ustanovení §879c ObčZ, z důvodu nesprávného označení požadovaných pozemků. Z toho pak dovozuje, že žalobce vlastně o nabytí vlastnického práva nepožádal. Jedná se tedy o stejnou námitku, jakou vznesl v řízení před soudy obou stupňů. Tímto přístupem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice jen další instance v systému obecných soudů, která mu však, na základě čl. 83 Ústavy ČR, nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je totiž především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlých Ústavní soud konstatuje, že pokud odvolací soud vyslovil právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, neznamená to ještě opodstatněnost ústavní stížnosti. Odvolací soud se velmi podrobně zabýval otázkou neurčitosti žádosti žalobce, svůj právní závěr zcela přesvědčivě odůvodnil a opřel jej o judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Se zmíněnou námitkou stěžovatele se tedy beze zbytku vypořádal. Ústavní soud ve věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu