ECLI:CZ:US:2009:1.US.3148.08.1
sp. zn. I. ÚS 3148/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 25, zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, čj. 2 Afs 90/2008 - 69, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, čj. 10 Ca 47/2008 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu v Jindřichově Hradci, jímž mu byly zajištěny vybrané výrobky, u nichž nebylo prokázáno, že se jedná o výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté za ceny bez daně. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě správní orgány i soudy nesprávně posoudily zásadní právní otázky, v důsledku čehož zkrátily jeho právo na ochranu vlastnictví a odejmuly mu právo na spravedlivý proces. Stejně jako v řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že předložil doklady, které obsahují náležitosti stanovené zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), a prokázal tak zdanění předmětných výrobků. Stěžovatel dále poukazoval na neodůvodněné průtahy v řízení, v důsledku kterých nemůže po dobu více než tří let nakládat s výrobky, které řádně zaplatil. Tvrdil také, že došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a řádného přezkoumání rozhodnutí vydaných v jeho věci.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení. Oba soudy ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozsudků a zdůraznily, že se doklady předloženými stěžovatelem dostatečně zabývaly. Zmíněné doklady sice splňovaly zákonem požadované náležitosti, avšak pravdivost (správnost) těchto dokladů byla celními orgány vyvrácena. Proto došlo k zajištění výrobků podle §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních.
K námitce stěžovatele ohledně průtahů v řízení Nejvyšší správní soud uvedl, že i když zákon o spotřebních daních nestanoví žádnou maximální dobu, po kterou je zajištění výrobků přípustné, charakter tohoto institutu nasvědčuje tomu, "že by mělo být zdanění výrobků postaveno na jisto v čase pokud možno co nejkratším, a to bez jakýchkoli zbytečných průtahů." Dobu zajištění vybraných výrobků v daném případě shledal jako poměrně dlouhou, a to i přes to, že probíhalo několik soudních řízení a celní orgány prováděly rozsáhlá šetření. Tato skutečnost však nijak neovlivnila zákonnost zajištění vybraných výrobků. Soud dále zdůraznil, že v případě, že by se ukázalo, že daňová povinnost byla splněna a stěžovatelovo vlastnické právo bylo omezeno, existují instituty, kterými se stěžovatel může domáhat náhrady případné škody.
Po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právními závěry celních úřadů i správních soudů obou stupňů. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje své vlastní právní názory a vznáší shodné námitky, které již uvedl v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se všemi stěžovatelovými námitkami řádně zabýval a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal v přezkoumávané věci žádné porušení základních práv stěžovatele.
Námitka stěžovatele stran dvouinstančnosti řízení a přezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí není namístě, neboť stěžovatel využil možnosti podat kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu a Nejvyšší správní soud jeho návrh řádně přezkoumal a všemi jeho námitkami se dostatečně zabýval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Za této situace posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a nezbylo mu, než jej z tohoto důvodu odmítnout (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu