ECLI:CZ:US:2009:1.US.315.09.1
sp. zn. I. ÚS 315/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. S., zast. JUDr. Jarmilou Tayerlovou, advokátkou, sídlem Všehrdova 176, Uherské Hradiště, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6.11.2008, č.j. 60 Co 375/2008-54, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a P. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížnosti v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), protože se domnívá, že tímto rozsudkem byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně jeho právo na soudní nebo jinou právní ochranu. K věci uvedl, že před Okresním soudem v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") probíhalo pod sp.zn. 4 C 333/2007 soudní řízení, ve kterém byl žalován proto, aby mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni (tj. vedlejší účastnici), která je jeho dcerou, částku 100 000 Kč s příslušenstvím, po rozšíření žaloby částku 159 423 Kč. Žalovanou částku měl údajně vybrat z vkladní knížky a peníze si neoprávněně ponechat, přitom tato částka byla na vkladní knížku uložena na popud stěžovatelova otce, který mu uložil, aby tyto peníze pro dceru opatroval a současně mu umožnil s nimi naložit podle svého vlastního uvážení, pokud jejich vztahy v budoucnu nebudou dobré. Po rozvodu stěžovatelova manželství s matkou vedlejší účastnice, o něj neprojevovala žádný zájem, vazby se mezi nimi zpřetrhaly, dcera vůči němu nemá žádná citová pouta. Z těchto důvodů se stěžovatel dne 9.1.2003, v duchu otcových slov, rozhodl ke zrušení vkladní knížky a naložení s jejím obsahem podle svého uvážení, čímž pouze vyplnil otcovy dispozice. V rámci prvostupňového řízení vznesl stěžovatel z opatrnosti též námitku promlčení, soud námitku zamítl s tím, že nárok žalobkyně považoval za vlastnictví, které se nepromlčuje. Protože stěžovatel s takovým právním hodnocením nesouhlasil, podal odvolání; v průběhu odvolacího řízení dospěl krajský soud k závěru, že jde o bezdůvodné obohacení, avšak podle §114 obč. zákoníku promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. S tímto tvrzením krajského soudu se stěžovatel neztotožňuje, má zato, že vzhledem k charakteru vkladní knížky (na doručitele) a skutečnosti, že vedlejší účastnice a její matka již nejméně od roku 1998 věděly, že má dotčenou vkladní knížku ve své dispozici, měly vůči němu podat vindikační žalobu, což nikdy neučinily. Pokud byl výběr finančních prostředků proveden 9.1.2003 a žaloba byla u okresního soudu uplatněna až 28.11.2007, došlo k promlčení zažalované skutečnosti. Navíc, z §114 obč. zákoníku vyplývá, že tento speciální běh promlčecí lhůty se nedotýká úroků, přičemž žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000 Kč na jistině své pohledávky, částku 59 423 Kč představovaly úroky z vkladu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravujícího právo na soudní a jinou právní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Žalobou podanou u okresního soudu vedlejší účastnice navrhla, aby stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit jí 100 000 Kč, které její dědeček uložil na vkladní knížku. Vkladní knížka byla uložena ve společném bydlišti rodičů, asi v r. 1998 se stěžovatel odstěhoval a vzal vkladní knížku s sebou. Vedlejší účastnice později zjistila, že vklad byl z vkladní knížky vybrán stěžovatelem. V průběhu řízení rozšířila žalobu o částku 59 423 Kč, o níž se původní vklad zvýšil v důsledku připsání úroků. Soud vzal za prokázané, že finanční prostředky na vkladní knížce byly vlastnictvím vedlejší účastnice, že je nabyla darem od svého dědečka a že její dispoziční oprávnění nebylo dárcem nikterak omezeno. Její nárok neshledal promlčeným, protože finanční prostředky byly ve vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatel napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž namítal, že vkladní knížka byla na doručitele, byla mu předána s tím, že v budoucnu má s vkladem naložit podle své úvahy, podle toho, zda budou jeho vztahy se žalobkyní dobré. Dále dovozoval, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil věc po právní stránce, neboť doposud nedošlo k darování, ke kterému by došlo až předáním a převzetím vkladní knížky, za podstatné považoval, že vkladní knížka byla na doručitele a peníze z vkladu jsou vypláceny každému, kdo knížku předloží. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, tudíž rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho skutkovými závěry a s hodnocením důkazů. V odůvodnění zdůraznil, že vkladový vztah vznikl mezi spořitelnou a vedlejší účastnicí (vkladní knížka byla na doručitele, avšak označena jejím jménem), peněžní prostředky na ní uložené se staly vlastnictvím vedlejší účastnice a pohledávka byla v jejím vlastnictví. Stěžovatel, jako otec vedlejší účastnice a tehdy její zákonný zástupce (vzhledem k její nezletilosti), byl oprávněn vkladový účet zrušit a vybrat z něj finanční prostředky; ty však byl povinen při dosažení zletilosti vedlejší účastnici vydat, což se nestalo, proto má povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané na její úkor. Námitku promlčení shledal nedůvodnou, protože mezi nezletilou osobou a zákonným zástupcem promlčení nepočíná ani neběží, promlčecí lhůty tak začaly běžet až zletilostí vedlejší účastnice, žaloba byla podána včas.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným rozsudkem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se vůči uplatněnému nároku na zaplacení požadované částky. Stěžovatel však musí respektovat, že shledají-li obecné soudy důvodnost nároku vůči němu uplatněnému, bude mu uložena povinnost požadovanou částku uhradit. Takový neúspěch ve sporu nemůže, sám o sobě, představovat zásah do práva na soudní ochranu. Ústavní soud k posuzované věci dodává, že stěžovatel setrvává na nesprávných právních názorech ohledně jednotlivých prvků vkladového vztahu (zejména vymezení vkladatele), a dále že zaměňuje tento vztah s právním vztahem z bezdůvodného obohacení (především při posuzování úroků a běhu promlčecí doby - je přitom evidentní, že předmětem uložené povinnosti byla celková suma, kterou stěžovatel vybral z vkladní knížku, jejíž součástí se staly i úroky z uložené sumy, avšak v rámci právního vztahu z bezdůvodného obohacení již neměly podobu úroku, tudíž je jeho námitka ohledně aplikovatelnosti §114 obč. zákoníku nesprávná).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12, května 2009
František Duchoň
předseda senátu