ECLI:CZ:US:2009:1.US.3193.08.1
sp. zn. I. ÚS 3193/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoňe a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupená JUDr. Liborem Salajem, advokátem, se sídlem Winklerova 27, 796 01 Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1175/2008, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 23 To 68/2008, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 31 T 5/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 29. 12. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů a přidělení advokáta ex offo. Z návrhu bylo zřejmé, že trpí řadou formálních i obsahových vad, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna a vyzvána k nápravě. Dne 15. 1. 2009 stěžovatelka prostřednictvím zástupce doručila plnou moc pro řízení před Ústavním soudem a podání označené jako "oprava ústavní stížnosti," podepsané zástupcem.
Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy.
V trestním řízení byly stěžovatelka a spoluobviněná I. P. obecnými soudy shledány vinnými ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 trestního zákona trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve stadiu pokusu. Uvedené trestné činy měly spáchat, stručně řečeno, tím, že po předchozí vzájemné domluvě celkem čtyř žen, v úmyslu odcizit peníze či věci hodnoty vyšší než nepatrné, bez vědomí poškozené vstoupily do jejího domu, kde se jedna z nich snažila odlákat pozornost poškozené a ostatní v přízemí domu prohledávaly různé prostory, z nichž stačily odcizit pouze bižutérii v celkové hodnotě 480 Kč, než je poškozená z domu vyprovodila.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že rozhodly na základě nedostatečných důkazů a že provedené důkazy nesprávně hodnotily. Stručně stěžovatelka předkládá vlastní verzi skutkových zjištění.
Ústavní soud odhlédl od četných pravopisných nedostatků návrhu podaného prostřednictvím právního zástupce, a shledal, že návrhu nelze vyhovět, neboť je z hlediska ústavního návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud judikoval např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, usnesení č. 37, str. 447), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 přístupné v elektronické databázi http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů. Předložené argumenty, o nichž má stěžovatelka zato, že podporují její tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího. Jinými slovy řečeno, předestřené námitky jsou pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a zcela postrádají ústavněprávní rozměr.
Z napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je zcela transparentně zřejmé z jakých důkazů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a jak zjištěný skutkový stav právně kvalifikoval. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebyl Ústavním soudem extrémní rozpor, který by odůvodňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces, resp. vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů. Nepochybně se nalézací soud zabýval namítanou skutečností, že Policie ČR neprovedla v rámci trestního řízení další vhodné úkony (rekognice, ohledání osobního automobilu, záznam o osobní prohlídce obviněných), přičemž připustil, že pozice obžaloby tím byla oslabena (str. 6). Tato skutečnost však sama o sobě nevede ani podle názoru Ústavního soudu k závěru, že by vina nemohla být shledána na základě důkazů dalších.
Zvláště ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soud lze poukázat na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který má v rámci trestního řízení jasně vymezený účel, kterým v zásadě není přehodnocování skutkových zjištění nižších soudů. Rovněž Nejvyšší soud podrobně popsal procesní situaci a své závěry ve vztahu k obsahu dovolání stěžovatelky přehledně vyložil. Proto lze setrvat na judikatuře Ústavního soudu, na kterou Nejvyšší soud ve svém usnesení odkazuje (str. 6, předposlední odstavec).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda senátu