ECLI:CZ:US:2009:1.US.328.09.1
sp. zn. I. ÚS 328/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Těšíkem, advokátem v Praze 4, Zelený pruh 24, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1209/2006-149 ze dne 26. listopadu 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 120/2006-133 ze dne 25. dubna 2006 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 5 C 1728/2003-109 ze dne 26. října 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1209/2006-149 ze dne 26. listopadu 2008, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 120/2006-133 ze dne 25. dubna 2006, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen a ve výroku o náhradě nákladů změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ č. j. 5 C 1728/2003-109 ze dne 26. října 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci - městu Černošice částku 855.897,- Kč. Podle názoru stěžovatele bylo porušeno jeho základní vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol") a dále i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Stěžovatel tvrdí, že jeho vlastnické právo bylo obecnými soudy porušeno zásadním způsobem, protože s majetkem stěžovatele bylo jednoznačně disponováno v rozporu s jeho skutečnou vůlí.
K věci samé uvedl, že se žalobcem uzavřel jako dárce několik darovacích smluv, "kterých se žalobce v rámci svých navyšovaných požadavků dožadoval" v souvislosti s poskytnutím svého souhlasu s vydáním určitých správních rozhodnutí. Prohlásil, že dary byly konzumovány s jedinou výjimkou, kdy stěžovatel v souvislosti s neshodami se žalobcem (obdarovaným) řádně písemně před dospělostí svého závazku (darovat žalobci částku 885.897,- Kč) od smlouvy odstoupil. Stěžovatel tvrdí, že tak učinil po právu, protože za daného stavu odpadl právní důvod k plnění podle této darovací smlouvy. Žalobce se však tohoto plnění domáhal soudní cestou.
Stěžovatel dodal, že v řízení před obecnými soudy byla darovací smlouva posouzena jako absolutně neplatný právní úkon vzhledem k sjednané povinnosti obdarovaného žalobce použít darovanou částku cíleně. Soudy - podle názoru stěžovatele - v tomto řízení popřely možnost sponzorských darů. Obecné soudy však dovodily, že se jedná o disimulovaný platný právní úkon - inominátní smlouvu, kterou jsou obě strany v plném rozsahu vázány. Obecné soudy tak znemožnily stěžovateli od této smlouvy platně odstoupit, neboť týž v přesvědčení, že uzavírá darovací smlouvu, nepostrádal ustanovení o možnosti odstoupení a smlouvu podepsal ve znění předloženém žalobcem. Obecné soudy tak poskytly jednomu z účastníků neodůvodnitelnou výhodu. Podle mínění stěžovatele je jejich názor při získané důkazní materii zcela neslučitelný s ustanovením §3 občanského zákoníku (princip dobrých mravů).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy proti vůli a prohlášení účastníků vytvořily mezi stěžovatelem a žalobcem nový právní vztah, a to jednoznačně k jeho tíži. Správně však měly žalobu i v takovém případě zamítnout pro stěžovatelem prokázaný nemravný postup žalobce. Obecné soudy ponechaly získaný důkazní materiál bez povšimnutí, resp. se s ním vypořádaly poukazem na společenské objektivní zájmy.
Stěžovatel je tedy přesvědčen, že předmětný slib daru byl a je platným smluvním dokumentem a proto byl oprávněn před dospělostí závazku od tohoto slibu daru odstoupit. Má za to, že v průběhu řízení byly přesně doloženy a zjištěny skutečnosti prokazující v jednání a konání žalobce rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud Praha - západ ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstata projednávaného sporu spočívala ve výkladu ustanovení jednoduchého práva, týkajícího se obsahu a platnosti soukromoprávních úkonů. Důsledkem výkladu jednoduchého práva v zásadě nemůže být zásah do ústavního práva na majetek. Stěžovatel podle názoru soudu prvního stupně pouze polemizuje s právním názorem obecných soudů.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření stručně reprodukoval obsah napadených rozsudků. Uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje a podrobněji rozvádí to, čím již argumentoval v dovolání. Dovolací soud je přesvědčen, že se s námitkami stěžovatele v dovolání vypořádal a plně na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 1728/2003 vedený u Okresního soudu pro Prahu - západ. Ze spisu zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl stěžovatel postavení žalovaného, proti němuž byla žalobcem (městem Černošice) podána žaloba o zaplacení částky 855.897,- Kč. Okresní soud Praha - západ ve věci poprvé rozhodl rozsudkem č. j. 5 C 1728/2003-45 ze dne 22. listopadu 2004 tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že darovací smlouva, kterou účastníci uzavřeli, postrádá jeden ze základních pojmových znaků darovací smlouvy - to je bezúplatnost - a z toho důvodu je neplatná. Dále uvedl, že při konsenzuálním darování, pokud ještě nebylo plněno, není dárce povinen darovací smlouvu plnit. Zrušením darovací smlouvy v okamžiku, kdy projev vůle dárce došel obdarovanému, totiž odpadá právní důvod k plnění z této smlouvy. Soud prvního stupně také dospěl k závěru, že v předmětné věci se nejednalo o zastřený právní úkon. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením č. j. 31 Co 208/2005-72 ze dne 7. června 2005 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že smlouva uzavřená mezi účastníky není smlouvou darovací, neboť základním pojmovým znakem darovací smlouvy je její bezplatnost. Za darovanou hodnotu nemá dárce dostat protiplnění, které by mělo majetkovou hodnotu. Nevadí však převzetí povinnosti nebo přijetí příkazu dárce obdarovaným, pokud předmětem není majetková hodnota. Uložil proto soudu prvního stupně, aby předmětnou smlouvu posuzoval i z hlediska podstatných náležitostí, které pro tzv. nepojmenovanou smlouvu vyžaduje občanský zákoník, aby se dále zabýval odstoupením stěžovatele od smlouvy a aby doplnil skutková zjištění, týkající se možného rozporu smlouvy s dobrými mravy.
Okresní soud Praha - západ (po doplnění dokazování) rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 5 C 1728/2003-109 ze dne 26. října 2005 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 855.897,- Kč a zaplatit mu náklady řízení ve výši 226.774,- Kč. Podle odůvodnění tohoto rozsudku došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy označené jako darovací smlouva, jíž se stěžovatel zavázal převést na žalobce spornou částku a tento se zavázal použít uvedené prostředky výlučně na zhotovení části staveb 2. etapy v Černošicích lokalita LADA-Střed; šlo o zhotovení dešťové kanalizace, dokončení komunikací a zhotovení veřejného osvětlení, které zahrnují budoucí rodinné domy na parcelách specifikovaných ve smlouvě. Vlastníkem těchto parcel byl stěžovatel. Ke smlouvě byl pak uzavřen dodatek, neboť stěžovatel nesplnil bod II podbod 2.7., jestliže peněžní prostředky měl darovat do 31. 12. 2001 a tento termín byl prodloužen do 31. 5. 2002. Ani poté však k darování těchto prostředků stěžovatelem nedošlo a týž dopisem ze dne 17. 5. 2002 od smlouvy odstoupil. Okresní soud - s použitím zásady privátní autonomie vůle subjektu v občanskoprávní oblasti - posoudil uvedenou smlouvu jako právní úkon nepojmenovaný - inominátní smlouvu mezi účastníky. Podle názoru soudu je tato smlouva platným právním úkonem, protože byla uzavřena svobodně, vážně a srozumitelně. Zabýval se i tvrzením stěžovatele, že neuzavřením smlouvy by mu bylo znemožněno dokončit svůj záměr v lokalitě LADA-Střed, a dospěl k závěru, že se nejedná o skutečnost, která by mohla mít za následek neplatnost právního úkonu. Svůj závěr opřel i o širší skutková zjištění, tj. o dřívější smlouvy uzavřené za týmž účelem, které byly řádně realizovány a o další smlouvy uzavřeném s bratrem stěžovatele a společností SOREA, které byly rovněž realizovány. Dále se soud podrobně zabýval posouzením, zda uvedená smlouva není v rozporu s dobrými mravy; dospěl k závěru, že se vzhledem k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, o rozpor s dobrými mravy nejedná. Konečně posuzoval i platnost právního úkonu stěžovatele - odstoupení od smlouvy a dovodil, že toto odstoupení je neplatné, protože předpoklady odstoupení sjednané ve smlouvě splněny nebyly.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 31 Co 120/2006-133 ze dne 25. dubna 2006 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 223.666,- Kč. Rozhodl dále o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 52.765,- Kč. Uvedl, že soud prvního stupně provedl úplná skutková zjištění a rovněž jeho právní posouzení je správné; proto plně odkázal na úplné a vyčerpávající rozhodnutí tohoto soudu. Podrobněji se krajský soud zabýval námitkou stěžovatele, týkající se neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že tato námitka neobstojí, neboť důvody odstoupení dle čl. III. a IV. smlouvy nebyly dány, jelikož k prodlení žalobce nedošlo. Dodal, že od samého počátku, kdy stěžovatel žádal o změnu charakteru užívání svých pozemků, které získal v restituci, bylo stanovisko žalobce stále stejné; svůj souhlas podmiňoval geometrickým zaměřením předmětných pozemků na náklad stěžovatele, bezúplatným převodem částí pozemků připadajících na komunikace, a vybavením pozemků technickou infrastrukturou na náklady stěžovatele. Ke splnění těchto podmínek účastníci uzavřeli na základě smlouvy o uzavření budoucích darovacích smluv řadu smluv včetně projednávané smlouvy o finančním příspěvku. Odvolací soud uvedl, že požadavky žalobce korespondovaly i speciálním právním předpisům (zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, zákon č. 50/1976 Sb., o stavebním řízení a vyhlášce č. 177/1998 Sb., o obecně technických požadavcích na výstavbu); konstatoval, že objektivně je nutno přiznat, že požadavky žalobce byly zcela jistě i v zájmu stěžovatele, neboť v opačné případě by zůstaly jeho pozemky zemědělskou půdou s nízkou hodnotou oproti současnému stavu, kdy se jejich tržní cena zvýšila o mnoho set procent, neboť uvedeným zainvestováním se nemovitosti staly pozemky stavebními.
Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1209/2006-149 ze dne 26. listopadu 2008 zamítnuto. Nejvyšší soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které korespondují i námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že odvolací soud při posuzování smlouvy z hlediska rozporu s dobrými mravy zvážil všechny okolnosti a svůj závěr založil na souhrnném vyhodnocení všech skutkových zjištění. Dále se detailně zabýval otázkou, zda sporná smlouva naplňovala podstatné náležitosti smlouvy darovací anebo se jednalo o smlouvu inominální; dospěl k závěru, že obecné soudy nižšího stupně správně předmětnou smlouvu posoudily jako smlouvu nepojmenovanou, protože účastníci se při jejím sjednávání od náležitostí smlouvy darovací odchýlili. Konečně znovu zkoumal i námitku rozporu smlouvy s dobrými mravy. Uvedl, že v posuzovaném případě účastníci uzavřeli smlouvu, na jejímž obsahu se dohodli, smlouva byla v zájmu stěžovatele (činností žalobce došlo ke zhodnocení jeho pozemků) a nebyla to první smlouva obdobného charakteru, kterou účastníci uzavřeli; jestliže by byly předchozí smlouvy pro stěžovatele nevýhodné, jistě by již předmětnou smlouvu již neuzavřel. Rozpor s dobrými mravy - uvedl dovolací soud - nelze spatřovat v pouhé skutečnosti, že žalobce měl v rámci správního řízení k dispozici jiné nástroje, jimiž mohl stěžovatele přimět k vybudování infrastruktury. Žalobce zvolil po dohodě se stěžovatelem jiný postup a lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné skutečnosti nevedou k závěru, že je předmětná smlouva pro rozpor s dobrými mravy neplatná.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a s právními závěry, které obecné soudy na základě skutkových zjištění učinily. Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší prozkoumávat právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluva"), či jiných mezinárodních smlouvách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva účastníků řízení. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura; Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř., §2 odst. 6 tr. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález III.ÚS č. 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41).
V předmětné věci postupovaly obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.; ze spisu vyplývá, že provedly rozsáhlé dokazování a zjistily skutkový stav dostatečně a úplně. Sám stěžovatel neúplnost zjištění skutkového stavu ani nenamítal. Současně je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, že obecné soudy všechny provedené důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a jejich skutková zjištění plně vycházejí z provedeného dokazování.
K námitce stěžovatele týkající se nesprávného právního hodnocení věci poukazuje Ústavní soud na rozsáhlé odůvodnění právního názoru obecných soudů, jež posoudily předmětnou smlouvu nikoli jako smlouvy darovací, nýbrž jako smlouvu nepojmenovanou (srovnej č.l. 47 - neplatnost darovací smlouvy; č.l. 112 - posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy nepojmenované; č.l. 135-136 v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a č.l. 150 revers -151 v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu). Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy zde postupovaly podle podústavního práva, které aplikovaly způsobem ústavně konformním. Není proto věcí Ústavního soudu, aby - se zřetelem k tomu - do jejich interpretace právní povahy dané smlouvy jakkoli sám zasahoval.
Ústavní soud - pokud se jedná o námitku rozporu předmětné smlouvy s dobrými mravy - poukazuje i zde na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, které této otázce věnovaly mimořádnou pozornost. Obecné soudy řádně zhodnotily všechny okolnosti, které vedly k uzavření předmětné smlouvy (ostatně i předcházejících smluv) a v postupu žalobce rozpor s dobrými mravy neshledaly. Ani této námitce stěžovatele tedy přisvědčit nelze.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu pro nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci stěžovatele Z. P. vedené pod sp. zn. III. ÚS 329/09.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
František Duchoň
předseda senátu