ECLI:CZ:US:2009:1.US.330.09.1
sp. zn. I. ÚS 330/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem České mládeže 135, 460 08 Liberec VIII - Dolní Hanychov, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 225/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 45/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1455/2008, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 225/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 45/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1455/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel uvádí, že ve vztahu k otázce jeho viny absentuje takřka jakýkoliv důkazní materiál objektivního charakteru, což bylo zapříčiněno závažnými procesními pochybeními orgánů činných v trestním řízení, kdy nebylo např. provedeno ohledání inkriminováného místa činu. Veškerý důkazní materiál v dané věci představují výpovědi obžalovaného, spoluobžalovaných a poškozených. Proti obžalovanému přitom přímo v jeho neprospěch vypovídala pouze poškozená S. I odvolací soud konstatoval a dal za pravdu obhajobě, že podlitina na koleni poškozené, která dle odůvodnění soudu prvého stupně měla být následkem polohy poškozené, kterou měla tato na inkriminovaném místě při orálním uspokojení obžalovaného zaujmout, neprokazuje ve vztahu k jednání, které je odsouzenému kladeno za vinu, vůbec nic. Stěžovatel navrhoval, aby věrohodnost jeho výpovědi a výpovědi poškozené byla prověřena prostřednictvím rekonstrukce na inkriminovaném místě. Rovněž tento návrh, který mohl přispět k zjištění skutkového stavu věci, nebyl orgány činnými v trestním řízení jakkoliv reflektován. Při existenci dvou protichůdných výpovědí dovolatele a poškozené soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo bez dalšího uvěřily skutkové verzi udávané poškozenou.
Dle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Okresní státní zastupitelství v Liberci vyjádřilo přesvědčení, že soud prvého stupně provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění věci. Odsouzený v průběhu celého trestního stíhání měl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit a pokud soud prvého stupně neuvěřil jeho obhajobě, neporušil právo obviněného na spravedlivý proces. Co se týče námitky, že nebylo vyhověno návrhu obviněného na provedení rekonstrukce, má za to, že povaha trestné činnosti, a okolností, za kterých byl skutek spáchán (znásilnění), v podstatě vylučují opakovat skutkový děj zjištěný na podkladě výpovědí zúčastněných osob.
Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil názor, že stěžovatelovy námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 5 T 225/2005 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
František Duchoň
předseda senátu