ECLI:CZ:US:2009:1.US.353.09.1
sp. zn. I. ÚS 353/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. Ladislavem Jedličkou, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Mývaltova 1117, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 9. 2008, čj. 55 To 226/2008 - 169, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, čj. 2 T 248/2007 - 135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 12. 2. 2009, D. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti označenému rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle ustanovení §215a odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že svoji manželku K. N. (dále jen "poškozená"), žijící s ním ve společné domácnosti, po dobu více jak jednoho roku psychicky i fyzicky týral, zejména tím, že ji opakovaně urážel, zastrašoval, ponižoval a ve třech případech i fyzicky napadl, vše způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku. Jednomu z popsaných incidentů byla přítomna i jejich nezletilá dcera. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zkušební dobou dva roky. Dovolání nepodal.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Tvrdil, že výpověď poškozené je nevěrohodná, protože předmětné události popisovala, po celou dobu trestního řízení, nestejnorodě. Je pravda, že ke konfliktům docházelo, ale nikdy nebyly tak dramatické, jak je podala poškozená. Navíc nebyla jen pasivní oběť. V tomto směru poukázal na výpověď své sestry R. N., která popsala chování poškozené, její vztah k alkoholu i to, že měla stěžovateli vyhrožovat. Obecné soudy rovněž pominuly některé údaje ze znaleckých posudků, týkající se jak osobnosti poškozené, tak způsobeného zranění, jež bylo vyhodnoceno jako lehkého charakteru. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem znaleckého posudku, že se trestných činů dopouštěl ve stavu akutní alkoholové intoxikace. Pod vlivem alkoholu byl pouze dne 14. 4. 2007, kdy na něj poškozená bezdůvodně zavolala policii, neboť k žádnému incidentu nedošlo. Na závěr uvedl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na připojení spisu vztahujícího se k osobě M. Z., bývalého přítele poškozené, který měl být rovněž nařčen z týrání.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej učinily obecné soudy v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím či dovolacím řízení, pohledem "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti.
V daném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval své výhrady, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby a opravných prostředcích. Předložil svou vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému i odvolacím soudem, že stěžovatel svým jednáním (psychickým a fyzickým týráním své manželky žijící s ním ve společné domácnosti) naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu.
Podkladem pro jejich závěr o vině stěžovatele byla nejen výpověď poškozené, ale také výpověď svědkyně J. S., která výpověď poškozené potvrdila (nikoli, že nepotvrdila, jak uváděl stěžovatel) s tím, že na poškozené viděla modřiny, podlitiny, vytrhané vlasy, krev a další. Konečně o existenci modřin a podlitin na poškozené vypovídala i svědkyně R. N., sestra stěžovatele. Dalšími podklady pro závěr o vině byly i znalecké posudky jako objektivní listinné důkazy. Ze znaleckého posudku z oboru chirurgie vyplynulo, že se u poškozené jedná o lehká zranění, ale mechanismus jejich vzniku je v souladu s tím, co vypověděla. Soudy obou stupňů věnovaly pozornost i znaleckému posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie, vypracovanému na osobu poškozené i stěžovatele. Znalec potvrdil, že poškozená nemá sklony k patologické lhavosti, zkreslování prožitých událostí a ani nebyl zjištěn motiv, pro který by nemluvila pravdu. Pokud stěžovatel poukázal na některé charakterové vlastnosti poškozené, ty byly předmětem úvah soudu prvního stupně o výši trestu, který však oprávněně uzavřel, že "(...) dle charakterových vlastností poškozená sama byla někdy příčinou konfliktů, které ovšem nikdy neopravňovaly obviněného k tomu, aby poškozenou škrtil, napadl nožem či jinak bil". Proto je nutné odmítnout námitku stěžovatele, že obecné soudy pominuly některé charakterové vlastnosti poškozené. Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že k údajům o jeho alkoholismu byla použita pouze výpověď poškozené. Podkladem pro znalecký posudek byly výsledky dechových a krevních zkoušek.
Nelze nevidět, že ještě v průběhu trestního řízení stěžovatel ve svém jednání pokračoval. Proto mu byl, dne 28. 3. 2008, podle zákona o policii, zakázán vstup do společného obydlí na dobu deseti dnů. Poté Okresní soud v Olomouci dne 2. 4. 2008, sp. zn. 32 Nc 951/2008, vydal předběžné opatření, kterým stěžovateli zakázal vstup do společného obydlí a uložil povinnost zdržet se setkání s poškozenou na dobu jednoho měsíce. I v předchozím manželství stěžovatel řešil své problémy agresivitou vůči exmanželce a její rodině. V podrobnostech lze odkázat na řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů.
Ke tvrzení stěžovatele, že znalec hodnotil zranění poškozené "pouze" jako lehké, je nutné poukázat na judikaturu, která nevyžaduje, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví. Musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří, což v tomto případě bylo naplněno.
Pokud obecné soudy nevyhověly stěžovatelem tvrzenému návrhu na doplnění dokazování připojením spisu, není tato skutečnost (sama o sobě) důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v dané věci (sp. zn. I. ÚS 566/03).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i projednávaný případ, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu