ECLI:CZ:US:2009:1.US.367.09.1
sp. zn. I. ÚS 367/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se sídlem Beroun, V Pražské bráně 74, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1312/2008, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 61 To 113/2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 31 T 55/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných v trestním řízení. Tvrdí, že obvodní soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění. Přes výrazné rozpory v provedených důkazech vyslovil jednoznačný závěr o vině, aniž by jednotlivě a ve vzájemném souhrnu zhodnotil provedené důkazy. Nezaplacení ceny za nabytí členských práv v družstvu stěžovatelem hodnotil jako jeho trestnou činnost. Z výpovědi poškozených manželů K. (dále "poškození") je přitom zřejmé, že o půjčce a jejím zajištění dočasným převodem členských práv k družstevnímu bytu jednali výlučně se spoluobžalovanou J. B. (dále "spoluobžalovaná"), a nikoliv se stěžovatelem. Soudy se v procesu dokazování dostatečně nezabývaly výpovědí notářky Mgr. I. S. a notářským zápisem, ani nepřipustily doplnění dokazování dalšími svědky navrženými stěžovatelem. Ignorováním důkazů svědčících v jeho prospěch tak porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu právní jistoty institutu státní moci vykonávané notáři.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 31 T 55/2007, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dva a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let s dohledem. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 61 To 113/2008, zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1312/2008, odmítl.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout. Po přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele však Ústavní soud dospěl k závěru, že o takový případ se v projednávané věci nejedná.
Podstatou jeho ústavní stížnosti je kritika průběhu dokazování před obecnými soudy, neboť jím navržené důkazy nebyly připuštěny, nebo dostatečně zohledněny. Ústavní soud proto zkoumal, zda proces dokazování vykazoval ve stěžovatelově případě taková pochybení, která mohla zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy, došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Takový extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily a jejich právními závěry však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho práva na spravedlivý proces. Především soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a tento svůj postup také logicky zdůvodnil. Soud odvolací i dovolací se námitkami stěžovatele plně zabývaly a odůvodnění jejich rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že poškození svůj byt prodat nechtěli a převod členských práv a povinností v bytovém družstvu považovali za dočasný s tím, že jím bude splacena půjčená částka. Z okolnosti, že o uzavření předmětné půjčky poškození jednali pouze se spoluobžalovanou, nevyplývá, že stěžovatel trestný čin podvodu nespáchal. Pokud namítá, že obecné soudy nepřihlédly k svědecké výpovědi notářky a jejímu zápisu, nelze mu dát za pravdu, neboť soud prvního stupně hodnotil notářský zápis na str. 17, včetně svědecké výpovědi notářky na str. 14 napadeného rozhodnutí, velmi zevrubně. Soud odvolací a dovolací na toto hodnocení plně odkázal. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že jako trestná činnost nebylo v zásadě hodnoceno nezaplacení ceny za nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu stěžovatelem, ale podvodné jednání, jehož se dopustil.
Stěžovatel byl tak usvědčen uceleným řetězcem důkazů, spočívajícím v mnoha svědeckých výpovědích. Totožné námitky jako v ústavní stížnosti byly již součástí jeho odvolání a dovolání, přičemž Ústavní soud shledal, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací se všemi uplatněnými námitkami srozumitelně a v dostatečné míře vypořádaly. V dalším proto plně odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Obecné soudy přesvědčivě vyargumentovaly jak námitky stěžovatele ohledně důkazní hodnoty notářského zápisu a výpovědi notářky, tak i důvody, pro které nepovažovaly za nutné doplnit dokazování výslechem dalších stěžovatelem navržených svědků.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu