ECLI:CZ:US:2009:1.US.409.09.1
sp. zn. I. ÚS 409/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T.K.A. PLUS, s.r.o., se sídlem Kralupy nad Vltavou, Hybešova 175, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Vysoké Pole 118, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 11. 2002, čj. 4 C 320/2001 - 177, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, čj. 31 Co 155, 156/2004 - 270, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, čj. 26 Odo 1527/2006 - 307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení vlastnictví. Podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 jejího Dodatkového protokolu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobce FERGO, spol. s r. o., podal žalobu na určení, že je vlastníkem označených pozemkových parcel v obci a k. ú. Babice, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - východ. Okresní soud Praha - východ, rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, čj. 4 C 320/2001 - 177, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění že kupní smlouva ze dne 31. 7. 2001, podle které měly být pozemky převedeny do vlastnictví žalovaného stěžovatele, je absolutně neplatná, protože byla uzavřena v rozporu se zákonem.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze, rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, čj. 31 Co 155, 156/2004 - 270, rozsudek okresního soudu potvrdil. Vyšel z důkazů provedených okresním soudem, doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy a na základě toho se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které odkázal. V otázce platnosti předmětné kupní smlouvy dospěl k závěru, že tuto smlouvu uzavřela za žalobce osoba, která již neměla oprávnění za něj jednat, a způsobila tak neplatnost kupní smlouvy pro rozpor se zákonem ve smysli ustanovení §39 ObčZ.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi označených svědků, a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly. Řízení před soudy obou stupňů je podle stěžovatele stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel tak polemizuje se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a zároveň prosazuje svůj vlastní právní názor jako jedině správný.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Stejně tak se Ústavní soud zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může zejména dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud, v souladu se svými kompetencemi, především zkoumal, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele porušena nebyla. Nutno podotknout, že ve věci proběhlo řízení před všemi třemi stupni obecných soudů. Ty náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Zejména soudy prvního a druhého stupně správně zjistily skutkový stav věci a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavně právní deficit. Jejich právní závěry o neplatnosti označené kupní smlouvy jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněné, v souladu s obecným právem ve věci aplikovaným.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu