ECLI:CZ:US:2009:1.US.413.09.1
sp. zn. I. ÚS 413/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 57 Co 700/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 8 Co 111/2009, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a - po odstranění vytknutých vad - řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva na přístup k soudu a na rovnost účastníků soudního řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 57 Co 700/2008, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 84 Nc 4/2008, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 8 Co 111/2009, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 32 Nc 4/2008, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna obdobnými zjištěními, že stěžovatel pobírá plný invalidní důchod ve výši 8 582 Kč, resp. 7 780 Kč, nemá vyživovací povinnost a v letech 2005 až 2008 obdržel vyšší částky na náhradě škody. Tyto částky stěžovatel v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků ke sp. zn. 84 Nc 4/2008 neuvedl. Z toho odvolací soud dovodil, že stěžovatel neuvedl údaje pravdivě, pročež mu na jejich základě není možno přiznat osvobození od soudních poplatků, čímž není splněna podmínka §30 o. s. ř. Ke sp. zn. 8 Co 111/2009 stěžovatel podrobněji uvedl, z čehož i soud následně vyšel, že s částkami 53 000 Kč ze dne 8. 9. 2008, 155 000 Kč ze dne 30. 7. 2007 a 182 000 Kč z ledna 2005 již naložil různým způsobem, především je daroval svým příbuzným. Z těchto zjištění učinil i odvolací soud závěr, že stěžovatelovy příjmy jsou dostatečné, pročež nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení advokáta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud obecné soudy považovaly údaje uvedené v prohlášení za nedostatečné k prokázání majetkových poměrů, měly povinnost stěžovatele vyzvat k doplnění dalších podkladů. Uskutečněným postupem mu však zamezily v přístupu k soudu, a to i s ohledem na zdravotní stav stěžovatele, který si nemůže podání k soudu sepisovat sám. Dále stěžovatel polemizuje s závěrem soudu o "dostatečnosti příjmu," kteroužto kategorii stěžovatel považuje za relativní. Namítá, že ve vztahu k úhradě právních služeb jeho příjem dostatečný není. Z uvedených důvodů v obou rozhodnutích spatřuje porušení svých základních práv.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V souzené věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání žaloby.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle odst. 2 cit. ustanovení vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Článek 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Pokud stěžovatel požadoval v řízení právní pomoc, mohl si ji sám zajistit tím, že by si sám zvolil zástupce z řad advokátů. Proto je možné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř.
O nepřípustné protiústavnosti lze hovořit toliko tehdy, když by závěry soudu o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli). Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, zejména v úvaze, jak měl postupovat soud, když zjistil, že stěžovatel některé jednorázové příjmy v potvrzení neuvedl, resp. v úvaze, co je a co není "dostatečný" příjem. Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavní soud se může pouze omezit na konstatování, že důvod ke zrušení napadených rozhodnutí pro zjevné, resp. extrémní vybočení ze zákonných zásad zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních - o osobních, majetkových a příjmových poměrech stěžovatele.
Vzhledem k vyložené konstrukci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. je přiléhavé poznamenat, že k otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98), nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu