ECLI:CZ:US:2009:1.US.423.09.1
sp. zn. I. ÚS 423/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem Pardubice, 17. listopadu 623, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2008, čj. 1 Nt 355/2007 - 132, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 To 10/2009 - 140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým mu byla uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje, vyplacené jemu ustanovené obhájkyni ve výši 17.107,50 Kč a jeho návrh na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo se sníženou odměnou byl zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Praze byla stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítnuta.
Stěžovatel tvrdil, že zmíněnými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení uvedených základních lidských práv došlo tím, že soudy obou stupňů odepřely stěžovateli právo na bezplatnou obhajobu. Po pobytu ve vazbě je nyní ve výkonu devítiletého trestu odnětí svobody. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 540.000,- Kč a zaplatit státu náklady právního zastoupení ve výši 130.000,- Kč. Již z těchto skutečností vyplývá, že nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby a splňuje podmínky pro obhajobu bezplatnou ve smyslu §33 odst. 2 TrŘ. Ve výkonu trestu je sice pracovně zařazen, ale z této pracovní činnosti mu neplynou podstatnější příjmy. Nemá ani rodinu, která by mu pomohla dluhy splácet. Navíc má ještě i další dluhy. Ve své žádosti o bezplatnou obhajobu uvedl skutečnosti, které lze fakticky považovat za jeho čestné prohlášení o majetkových poměrech, jehož absenci zmínil vrchní soud v napadeném rozhodnutí. Po stěžovateli, jako laikovi, nelze požadovat, aby na základě poučení, obsaženého ve výzvě krajského soudu ze dne 12. 11. 2008, byl schopen porozumět, jaké prohlášení má učinit, aby dostál formalitám trestního řádu. Nebyl tedy řádně poučen o tom, jakým způsobem prokázat své výdělkové a majetkové poměry pro účely přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Právo na bezplatnou obhajobu mu nelze odepřít jen s poukazem na skutečnost, že je v produktivním věku, práce schopný, zdravý a je předpoklad, že bude výdělečně činný. Tyto argumenty, které použily soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, poukazují na možnosti pouze teoretické, které se rýsují v blíže neurčené budoucnosti, neboť zdravotní stav stěžovatele se může v době výkonu trestu odnětí svobody změnit.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit státu odměnu a hotové výdaje za jemu ustanovenou obhájkyni ve výši 17.107,50 Kč a byl zamítnut jeho návrh na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo se sníženou odměnou. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 3 T 3/2004, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 166/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 TrZ a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků. Návrh ze dne 6. 8. 2007, kterým se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 1 Nt 355/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 8 To 89/2008, zamítnut. Pro toto řízení byla stěžovateli z důvodů nutné obhajoby ustanovena obhájkyně JUDr. T., které byla usnesením Krajského soudu v Plzni stanovena a již vyplacena odměna, včetně náhrady hotových výdajů, ve výši 17.107,50 Kč. Podle §153 odst. 1 TrŘ je ten, kdo podal zcela bezvýsledně návrh na obnovu řízení, povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 TrŘ. V daném případě návrh stěžovatele na obnovu řízení byl podán zcela bezvýsledně a jeho obhájkyni byla vyplacena odměna a náhrada hotových výdajů ze státních prostředků.
Stěžovatel poté zaslal krajskému soudu žádost o bezplatnou obhajobu s odůvodněním, že má veliké dluhy a ani do své smrti není schopen je zaplatit. Po přezkoumání žádosti dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel je schopen splatit náklady obhajoby, které za něho stát dočasně uhradil ustanovenému obhájci. Poukázal na to, že stěžovatel je v produktivním věku a zdravý, tedy práce schopný. Nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu má osoba, která je zcela nemajetná a nepřichází v úvahu, že by se zapojila do pracovního procesu, tedy např. osoba v důchodovém věku. Podle názoru soudu tak byly splněny všechny podmínky předpokládané ustanovením §155 odst. 1 písm. b) TrŘ. Soud závěrem dodal, že závazky stěžovatele vůči státu jsou spojeny s úmyslnou trestnou činností, pro kterou byl pravomocně uznán vinným, a proto by měl za své jednání nést odpovědnost i v tom směru, že se na svých závazcích bude podílet.
Vrchní soud v Praze poté stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že stěžovatel byl v průběhu projednávání návrhu na povolení obnovy řízení opakovaně upozorněn, že pokud uplatňuje nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, je povinen dodat soudu písemné podklady o svých majetkových poměrech. Stěžovatel však žádné podklady nepředložil. Nedodal ani čestné prohlášení, kterým by svoje majetkové poměry osvědčil. Nesplnil tak zákonný požadavek podle §33 odst. 3 TrŘ. Vrchní soud dále uvedl, že z obsahu spisu neplynou žádné poznatky o tom, že stěžovatel ze zdravotních důvodů nemůže být zaměstnán. Svědčí o tom i skutečnost, že je ve výkonu trestu pracovně zařazen. Stěžovatel je v produktivním věku a je proto důvodný předpoklad, že po propuštění z výkonu trestu bude výdělečně činný. Stejně jako krajský soud, ani vrchní soud neshledal žádné důvody pro přiznání obhajoby bezplatné nebo za sníženou odměnu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry soudů obou stupňů a označuje jejich postup v dané věci za nesprávný, v rozporu s trestním řádem a spatřuje v něm zároveň porušení svého ústavního práva na obhajobu.
K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Soudy obou stupňů řádně stěžovatele poučily o jeho právech a po provedeném dokazování, při správné aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu, učinily právní závěr, který dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal v postupu soudů porušení práva stěžovatele na obhajobu, která mu byla řádně poskytnuta v souladu s článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu