ECLI:CZ:US:2009:1.US.440.09.1
sp. zn. I. ÚS 440/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. N., CSc., zastoupeného doc. Mgr. Ing. Danielem Novákem, CSc., advokátem v Praze 3, Soběslavská 68, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 293/2008-693 ze dne 13. listopadu 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 216/2003-614 ze dne 12. prosince 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 293/2008-693 ze dne 13. listopadu 2008, jímž byl ve výroku o snížení výživného změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 216/2003-614 ze dne 12. prosince 2007 tak, že výživné bylo sníženo na částku 3.500,- Kč měsíčně pro zletilého T., 3.000,- Kč měsíčně pro nezletilou K., 2.500,- Kč měsíčně pro nezletilého V., a na částku 2.000,- Kč měsíčně pro nezletilého J. Rozsudkem soudu prvního stupně byl návrh stěžovatele na snížení výživného zamítnut. Rozsudek městského soudu byl v zamítavém výroku o návrhu otce na změnu výchovy potvrzen. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno zejména ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces, zejména porušení rovného postavení účastníků řízení spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Obecné soudy projevily nerovný přístup k účastníkům řízení v tom, že ve skutečnosti zjišťovaly pouze poměry stěžovatele a nikoliv matky dětí; spokojily se jen s konstatováním, že celodenně pečuje o malé děti, z nichž dvě pocházejí z jejího mimomanželského vztahu. Dále prý již její výdělkové možnosti nebyly zjišťovány, i když z předložených důkazů, které matka nezpochybňovala, vyplynulo, že je majetná a má příjmy z nemovitého majetku.
Stěžovatel dodal, že soudy oproti tomu nezohlednily to, že on sám - podle provedeného dokazování - není přes veškerou snahu schopen zvýšit své příjmy, které nedosahují hranice 10.000,- Kč měsíčně. Obecné soudy k jeho snaze nepřihlédly a vycházely pouze z obecných představ o tom, jaké by měl dosahovat výdělky ve srovnání s osobami obdobného vzdělání; pominuly věk a zdravotní stav stěžovatele a nepřihlédly ani k jeho ostatním závazkům. Kritizuje i to, že soudem přiznané výživné převyšuje jím vypočtené odůvodněné potřeby dětí a tento vzniklý "přeplatek" si ponechává neodůvodněně matka a jednostranně o jeho využití rozhoduje, třeba i ve prospěch jejích dětí z mimomanželského vztahu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. dubna 2009 sdělil stěžovatel Ústavnímu soudu, že ke splnění povinnosti výživného byl podán návrh na nařízení exekuce, ta byla nařízena a byl již vydán exekuční příkaz. Uvedl, že proti usnesení soudu o nařízení exekuce podal odvolání.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokládá námitky stěžovatele za neodůvodněné, neboť vycházel jak z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, tak z důkazů, které provedl sám; při hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení §132 o. s. ř. a z odůvodnění jeho rozsudku - na které především odkazuje - je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření uvedl, že zjišťoval výdělkové možnosti a schopnosti i celkové poměry obou rodičů, jakož i poměry a odůvodněné potřeby všech čtyř dětí.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 P 216/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že stěžovatel jako navrhovatel podal návrh na snížení výživného pro své čtyři nezaopatřené děti. Původní výživné bylo stanoveno rozsudkem označeného soudu č. j. 15 P 216/2003-165 ze dne 30. listopadu 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 193/2005-225 ze dne 1. července 2005 v částce 4.000,- Kč měsíčně pro nezletilého T., 4.000,- Kč měsíčně pro nezletilou K., 3.000,- Kč měsíčně pro nezletilého V. a v částce 3.000,- Kč pro nezletilého J. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 216/2003-614 ze dne 12. prosince 2007 byl návrh stěžovatele na snížení výživného zamítnut; současně byl také zamítnut jeho návrh na svěření nezletilých K., V. a J. do střídavé výchovy obou rodičů. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jsou velmi podrobně rozvedeny poměry zjištěné u obou rodičů i rozebrány náklady na všechny nezaopatřené děti. Soud prvního stupně také z uvedených zjištění při svém rozhodování vycházel.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 35 Co 293/2008-693 ze dne 13. listopadu 2008 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o snížení výživného tak, že původně stanovené výživné snížil na částku 3.500,- Kč měsíčně pro již zletilého T., 3.000,- Kč měsíčně pro nezletilou K., 2.500,- Kč měsíčně pro nezletilého V. a na částku 2.000,- Kč měsíčně pro nezletilého J.; ve výroku o zamítnutí návrhu na střídavou výchovu pro 3 mladší děti rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podrobně rozvedl, jakými skutkovými zjištěními se při svých úvahách řídil, posoudil schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů, přihlédl i k odůvodněným potřebám všech dětí účastníků a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro snížení výživného, nikoliv však až na částky, které navrhoval stěžovatel. Zabýval se rovněž i námitkami směřujícími proti zamítnutí stěžovatelova návrhu na střídavou výchovu a svůj závěr opět řádně a široce odůvodnil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno uvést, že byť stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího jako celek, z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že svými námitkami brojí pouze proti výroku týkajícímu se výživného na děti účastníků a nikoliv též proti výroku o zamítnutí návrhu na střídavou výchovu. Ústavní soud se proto ve smyslu ústavní stížnosti a uplatněných námitek zabýval pouze výrokem týkajícím se výživného.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily zjištěné skutečnosti a jaké závěry z těchto skutečností vyvodily. V této souvislosti stěžovatel namítal nerovné zacházení s účastníky, které mělo spočívat v tom, že obecné soudy zkoumaly pouze jeho možnosti a poměry a ne možnosti a poměry matky. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Ze spisu - ve vztahu k předmětnému návrhu stěžovatele - vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací prováděly rozsáhlé dokazování nejen ke zjištění možností, schopností a celkových poměrů stěžovatele, ale tato zjištění rovněž prováděly i ve vztahu k matce. Nelze proto z postupu obecných soudů dovodit nerovný přístup k účastníkům řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů zjištěné skutečnosti také podrobně hodnotily. Je zde patrno, že přihlédly i k vlastnictví nemovitostí a celkovým majetkovým poměrům jak na straně stěžovatele, tak i na straně matky. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy nezkoumaly odůvodněné potřeby všech nezaopatřených dětí a že nepřihlédly k jeho vlastním výpočtům důvodné potřeby dětí, které - podle jeho názoru - ani matka nezpochybňovala. Ani ze spisu ani z odůvodnění napadených rozhodnutí správnost stěžovatelových námitek dovozovat nelze. Obecné soudy na základě předkládaných tvrzení a důkazů zjistily odůvodněné potřeby dětí dostatečně průkazně a bez pochybností. Ze spisu nelze také vyvodit, že by matka souhlasila s vyčíslením odůvodněných potřeb dětí tak, jak je stěžovatel provedl.
Ústavní soud v této souvislosti ještě podotýká, že obecné soudy při provádění dokazování a zejména pak při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o. s. ř. Jejich skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů a nelze zde dovozovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci pouze postupovaly podle podústavního práva, které aplikovaly způsobem ústavně konformním. Jejich rozhodnutí nebyla způsobilá porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a v řízení nelze spatřovat ani nerovné zacházení s účastníky řízení, jak stěžovatel namítal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
František Duchoň
předseda senátu