ECLI:CZ:US:2009:1.US.454.09.2
sp. zn. I. ÚS 454/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 12. 2007, č. j. 10 C 149/2007-25, a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 5. 2008, č. j. 10 C 149/2007-46, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí okresního soudu, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv a svobod v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z kopií napadených rozhodnutí, žalobkyně - vedlejší účastnice řízení podala dne 17. 10. 2007 proti stěžovatelce žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, která byla projednávána Okresním soudem v Jičíně. Soud vydal při ústním jednání dne 3. 12. 2007 napadený rozsudek, kterým rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání tak, že předmětné nemovitosti rozdělil a přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení, a zároveň zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení žalobkyně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadený rozsudek byl vypraven k poštovní přepravě dne 20. 12. 2007. V průběhu úložní lhůty se na soud obrátil bratr stěžovatelky Ing. arch J. D. B., který soudu sdělil, že se stěžovatelka zdržuje dlouhodobě v zahraničí; proto soud začal ve věci konat úkony vedoucí ke zjištění jejího pobytu. Soud následně ověřil dotazem u České pošty, s. p., že stěžovatelka nepřebírá doporučenou poštu z důvodu dlouhodobého pobytu v zahraničí. Pak zjistil bydliště otce stěžovatelky Ing. J. B. a matky stěžovatelky A. B.; opakovaně se na ně obracel výzvami, kterými je žádal o sdělení, kde se aktuálně nachází stěžovatelka, a zda by byli případně ochotni převzít funkci jejího opatrovníka. Oba rodiče stěžovatelky k výzvě soudu několikrát písemně sdělili, že pro takové rozhodnutí se potřebují seznámit se spisem; zároveň požádali i o pořízení kopií ze spisu a o poučení o jejich právech ve věci. Aktivitu ve věci opakovaně vyvíjel též i bratr stěžovatelky prostřednictvím svých písemných podání. Soud však žádné z uvedených žádostí nevyhověl.
Okresní soud pak napadeným usnesením ze dne 28. 5. 2008 ustanovil stěžovatelce opatrovníka - advokáta JUDr. J. Š., kterému doručil citovaný rozsudek, jenž nabyl právní moci dne 27. 9. 2008. Opatrovník ve věci - kromě převzetí usnesení o ustanovení opatrovníkem a převzetí rozsudku - však neučinil vůbec žádný úkon. Stěžovatelka tvrdí, že se o existenci rozsudku dozvěděla teprve dne 31. 12. 2008; před tím, a zejména po celou dobu řízení se zdržovala v cizině. Soud byl proto povinen, jakmile zjistil, že se zdržuje v cizině, zjistit místo jejího pobytu, přičemž dle ustáleného názoru judikatury měl v tomto směru vyčerpat veškeré prostředky, které mu ke zjištění této skutečnosti zákon svěřoval. Soud však zdaleka tyto možnosti nevyčerpal. Místo pobytu stěžovatelky měl zjistit v prvé řadě u jejích rodičů a u jejího bratra. Této skutečnosti si byl soud dobře vědom, jestliže adresoval své shora označené výzvy rodičům stěžovatelky, kterými se na místo jejího pobytu dotazoval. Soud však nebyl oprávněn ponechat své výzvy na uvedenou skutečnost bez odpovědi. V tomto směru byl vázán §128 o. s. ř., podle kterého byli rodiče stěžovatelky povinni soudu odpovědět a soud byl povinen rodiče případně i za použití mocenských prostředků ke sdělení donutit, a byl povinen je případně předvolat i k podání svědecké výpovědi a poptávanou skutečnost od nich zjistit. Tyto prostředky nebyly použity. Soud však "nemohl existenci rodičů přejít i v tom případě, že by adresa pobytu stěžovatelky nebyla zjištěna"; rodiče totiž zcela jednoznačně, opakovaně vyjádřili písemnou formou, že převzetí funkce opatrovníka zvažují, leč domáhali se, aby před tím, než takové případné rozhodnutí učiní, jim bylo umožněno pořízení kopií ze soudního spisu a žádali, aby je soud poučil o všech jejich právech a povinnostech. Soud nic z toho neučinil, jen jim bez dalšího sdělil, že tento nárok realizovat nemohou, protože ten mají jen účastníci řízení, případně podmiňoval realizaci nároku pořídit kopie ze spisu přijetím funkce opatrovníka. Soud zcela pominul existenci §44 o. s. ř., podle kterého - kromě účastníků řízení - má nárok na nahlédnutí do spisu též i osoba, která má na tom právní zájem nebo vážné důvody. Stěžovatelka je přesvědčena, že tento zákonem požadovaný zájem nebo důvody měli její rodiče již z toho titulu, že soud je nutil k přijetí funkce opatrovníka; tento zájem dále vyplýval i z jejich nejužšího příbuzenského vztahu, ze skutečností, že předmětem sporu byl rodinný majetek, a též i z toho důvodu, že rodiče jsou přímí sousedé předmětných nemovitostí. Totéž je třeba uplatnit i ve vztahu k osobě bratra stěžovatelky, který soudu též opakovaně adresoval několik podání, jež soud vzal na vědomí zcela nedostatečným způsobem. Soud namísto toho přikročil k ustanovení opatrovníka z řad advokátů, který ve věci neučinil žádný úkon ani nenahlédl do soudního spisu. Opakovaně bylo přitom judikováno, že soud je povinen ustanovit opatrovníka v prvé řadě z okruhu nejbližších příbuzných, kteří mají vztah k osobě opatrovaného a k předmětu sporu a teprve pokud taková možnost není, případně ustanovit třetí osobu; to právě z toho důvodu, aby bylo zamezeno tomu, že opatrovník bude zcela nečinný, jako tomu bylo i v tomto případě.
Stěžovatelka uzavírá tak, že jí byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Jedná se tedy o případ, kdy účastníkovi řízení byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem; tato možnost byla odňata pro celé řízení. Tento postup potom zakládá porušení shora označených základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Jičíně a u Krajského soudu v Hradci Králové zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku ze dne 3. 12. 2007, č. j. 10 C 149/2007-25, odvolání, které bylo rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně odmítnuto dne 23. 1. 2009 jako opožděně podané (č. j. 10 C 149/2007-87). Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu (tj. č. j. 10 C 149/2007-87) podala stěžovatelka odvolání, které bylo postoupeno Krajskému soudu v Hradci Králové k vyřízení dne 23. 2. 2009. Ke dni 17. 3. 2009 o něm ještě rozhodnuto nebylo. Podání odvolání proti tomuto usnesení Okresního soudu v Jičíně (tj. ze dne 23. 1. 2009, č. j. 10 C 149/2007-87) potvrzuje i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti. Takové odvolání je pak ex lege přípustné (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, CH BECK, Praha, 2003, s. 937, či praxi obecných soudů, dovoditelnou např. z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1831/08, IV. ÚS 1974/08).
Za tohoto stavu je zřejmé, že stěžovatelka dosud všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyčerpala. Její ústavní stížnost je tedy nepřípustná (§75 odst. 1 cit. zákona). Pokud by Ústavní soud za současné procesní situace přistoupil k věcnému přezkoumání případu, mohl by tím zasáhnout do pravomoci příslušného orgánu státní moci, tj. odvolacího soudu. Věcně a místně příslušný odvolací soud se teprve bude muset vznesenými námitkami stěžovatelky zabývat a v odůvodnění náležitě vypořádat. V případě, že by se stěžovatelka neztotožnila se závěry vyplývajícími z takového rozhodnutí odvolacího soudu, bude na jejím zvážení, jaké právní kroky - se zřetelem na možnosti dané současným právním řádem - ve své věci podnikne. Řečeno poněkud jinými slovy, jak v právní úpravě, tak i v reálné situaci má stěžovatelka nadále možnost své zájmy v řízení před obecnými soudy chránit.
S ohledem na probíhající odvolací řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že by bylo rovněž předčasné vyhovět návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj