ECLI:CZ:US:2009:1.US.465.09.1
sp. zn. I. ÚS 465/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 6. 2006, čj. 485 701 093/425, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 16 Cad 260/2006, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008, čj. 3 Ads 79/2007 - 54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") byl stěžovatelce přiznán starobní důchod ve výši 2.268,- Kč měsíčně, rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta její žaloba proti tomuto rozhodnutí a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud pochybily, pokud potvrdily výpočet starobního důchodu stěžovatelky, provedený ČSSZ podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Na výpočet jejího starobního důchodu mělo být aplikováno nařízení Rady EHS č. 1408/71 (dále jen "nařízení"), a to tak, že do doby pojištění, splněné podle právních předpisů jiného členského státu EU, v daném případě Francie, by vztáhly průměrné výdělky z dob pojištění získaných podle národních právních předpisů. Rozhodnutími krajského soudu a Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její základní právo podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, protože jí byl přiznán starobní důchod v nižším rozsahu, než ve kterém by jí náležel v případě, pokud by napadená rozhodnutí byla v souladu se zákonem a s nařízením. Její starobní důchod měl být vypočten podle nařízení, které má s ohledem na čl. 10 Ústavy a ustálené judikatury ESD přímý účinek a aplikační přednost před zákonem.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Plzni uvedl, že podle jeho názoru není ústavní stížnost opodstatněná, neboť napadené rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno v souladu se zákonem č. 155/1995 Sb., za použití nařízení Rady EHS č. 1408/71, a nedošlo k žádnému poškození práv stěžovatelky. To vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku, na který pro stručnost odkázal.
Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelka, stejně jako v kasační stížnosti, dovozuje chybný výklad a aplikaci ustanovení čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady EHS č. 1408/71 při výpočtu výše jejího starobního důchodu. Své tvrzení podepírá stejnou právní argumentací, s níž se Nejvyšší správní soud již vypořádal v napadeném rozsudku, proto v základu na jeho odůvodnění odkázal. Zároveň upozornil na některé další souvislosti daného případu. Dosazování výdělků do období, kdy pojištěnec neměl příjmy ze zaměstnání u zaměstnavatele v Československu, není institutem neznámým a uplatňovalo se v minulosti u tzv. expertů v zahraničí, tj. osob, které byly vyslány k práci do zahraničí pro zahraničního zaměstnavatele, ale zůstaly pojištěny podle vnitrostátních předpisů. I když byl tento institut zrušen, dokládá, že v principu není postup při výpočtu výše důchodu tak, jak jej požaduje stěžovatelka, naší vnitrostátní úpravě cizí. Nelze proto vyloučit, aby bylo ustanovení čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení vyloženo obdobně a aby správní orgán vypočetl osobní vyměřovací základ metodou dosazování výdělků, i když by tento postup vyžadoval v současné době v podrobnostech doplňující vnitrostátní zákonnou úpravu. Stěžovatelka se však mýlí, pokud považuje takovýto postup pro svůj důchodový nárok za výhodnější. Čl. 47 nařízení nezasahuje nijak členským státům do vnitrostátní úpravy v otázce výpočtu průměrného příjmu (osobního vyměřovacího základu) ve svých národních úpravách. Tento příjem se tedy vypočte podle českých právních předpisů.
Nejvyšší správní soud poté, pro srovnání, provedl konkrétní výpočet osobního vyměřovacího základu způsobem, na kterém trvá stěžovatelka a dospěl k výslednému osobnímu vyměřovacímu základu ve výši 4.938,- Kč, což je méně než osobní vyměřovací základ, k němuž dospěla ČSSZ. Na skutečnost, že v případě stěžovatelky je postup použitý ČSSZ pro ni výhodnější než postup, kterého se opakovaně dožaduje, byla stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozsudku upozorněna.
Vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která své možnosti podat repliku nevyužila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na svém názoru, který prezentovala již ve správní žalobě i v kasační stížnosti, že ČSSZ provedla chybně výpočet výše jejího starobního důchodu, v rozporu se zákonem i s nařízením Rady EHS. V tomto postupu ČSSZ i krajského soudu a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že správní orgán i správní soudy vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud přezkoumal ústavnost stěžovatelkou napadených rozhodnutí. ČSSZ správně zjistila skutkový stav věci a na základě zákona č. 155/1995 Sb. i nařízení Rady EHS 1408/71 vypočetla výši starobního důchodu stěžovatelky. Způsob tohoto výpočtu podrobně uvedla v odůvodnění svého rozhodnutí. Oba správní soudy poté přezkoumaly postup ČSSZ při tomto výpočtu a dospěly k závěru, že byl proveden správně, v souladu se zákonem i s nařízením. Zejména Nejvyšší správní soud se velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatelky i způsobem výpočtu výše jejího starobního důchodu a konstatoval, že postup, který ČSSZ zvolila, je pro stěžovatelku v konečném výsledku výhodnější, než by byl postup, který stěžovatelka prosazuje. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu a uzavírá, že v daném případě nedošlo k porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu