ECLI:CZ:US:2009:1.US.479.09.1
sp. zn. I. ÚS 479/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Ludmily Štěpkové, správkyně konkurzní podstaty úpadce SETADIESEL, a. s., se sídlem Litvínov, Ke Střelnici 167, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem Děčín 1, Masarykovo náměstí 2/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 5 Afs 74/2008 - 57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), správkyně konkurzní podstaty úpadce SETADIESEL, a. s., navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být, z důvodu nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR porušeno základní právo úpadce (dále jen "stěžovatel"), zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud měl správce daně pochybnosti o výši daňové povinnosti stěžovatele na spotřební dani z minerálních olejů a prověřoval výši daňového základu a daně po jejím vyměření, měl zahájit daňovou kontrolu. Před vydáním dodatečného platebního výměru měl stěžovatele vyzvat, aby vyvrátil jeho stanovisko, že vyráběný změkčovač epoxidových pryskyřic (dále "ZEP") nesplňuje podmínky pro osvobození od spotřební daně. Pokud zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), v §44 odst. 1 umožňuje správci daně několik postupů, musí jeho volba vycházet z přezkoumatelné správní úvahy. Stěžovatel se správcem daně komunikoval, poskytoval mu potřebnou součinnost a jednoznačně deklaroval svůj nesouhlas s jeho stanoviskem k výrobku ZEP. Navíc za srpen 2006 správce daně daňovou kontrolu zahájil. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 512/02, I. ÚS 1611/07 a I. ÚS 1835/07.
Nejvyšší správní soud se, podle stěžovatele, nevypořádal s jeho námitkou ohledně podání dodatečného daňového přiznání v případě, kdy není měněna daňová povinnost, čímž porušil svou povinnost poskytovat jednotlivci ochranu jeho práv podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Senát Nejvyššího správního soudu měl, z důvodu odchýlení se od svého dřívějšího názoru, vyjádřeného v rozhodnutí čj. 5 Afs 160/2004 - 81, postupovat podle §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále "s. ř. s."), a postoupit věc stěžovatele rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že dodatečným platebním výměrem Celního úřadu Most ze dne 17. 5. 2007, čj. 3648/07-2065-24, byla stěžovateli vyměřena spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období září 2006 ve výši 2,371.881,-- Kč. Odvolání stěžovatele zamítlo Celní ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 15. 10. 2007, čj. 6448/07-200100-21. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, čj. 15 Ca 214/2007 - 32, rovněž zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 5 Afs 74/2008 - 57.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten poukázal na skutečnost, že stěžovatel směřoval své námitky výhradně vůči procesnímu postupu správce daně, které byly shledány nedůvodnými. Po celou dobu řízení uváděl, že mu nevznikla povinnost podat dodatečné daňové přiznání, aniž by uvedl relevantní skutečnosti a důkazy, které by prokázaly vadnost posouzení odebraného vzorku celní laboratoří. Stěžovatelem citované rozhodnutí, čj. 5 Afs 160/2004 - 81, bylo vydáno ve věci skutkově zcela odlišné. Správce daně veškeré důkazy, i to, jak byly získány, stěžovateli osvětlil, a ten měl dostatečný prostor se k nim vyjádřit, případně navrhnout další.
III.
Ústavní soud, po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a argumenty v ní uplatněnými, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu správce daně, který, aniž by zahájil daňovou kontrolu, vydal dodatečný platební výměr. Argumenty ve stížnosti jsou přitom totožné s těmi, kterými se již obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti nevybočuje z mezí podústavního práva.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tak povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své judikatuře zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 371, 374 - 375).
V reakci na argumenty stěžovatele zvažoval Ústavní soud skutečnost, zda jím napadený výklad obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. To však v projednávané věci neshledal. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku dodatečného vyměření daně podle §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Tvrdí, že postup správce daně nevycházel z přezkoumatelné správní úvahy a byl projevem libovůle.
Ústavní soud především připomíná, že daňové řízení je postaveno na skutečnosti, že daňový subjekt má povinnost prokázat veškeré údaje uváděné v daňovém přiznání nebo skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván (§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků). Ke stanovení daně podle pomůcek, bez součinnosti s daňovým subjektem, se správce daně většinou uchyluje v okamžiku, kdy daňový subjekt nedodržuje povinnosti stanovené zákonem, včetně povinné součinnosti, nebo je úplně nečinný a základ daně a daň nelze stanovit dokazováním. K této situaci dochází zpravidla tehdy, kdy subjekt neprokáže skutečnosti uváděné v daňovém přiznání při vytýkacím řízení (§44 zákona o správě daní a poplatků), nepodá na výzvu daňové přiznání nebo v průběhu daňové kontroly nesplní, na výzvu správce daně, při dokazování některou ze svých zákonných povinností. Pokud tedy na výzvu správce daně stěžovatel nepodal dodatečné daňové přiznání, neodstranil tak vady, které mu správce daně vytkl prostřednictvím výzvy. Poté pak již byl, podle §44 zákona o správě daní a poplatků, oprávněn stanovit daň podle pomůcek, a to i bez součinnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku obsáhle vyargumentoval, na základě jakých skutečností má za to, že postup správce daně byl oprávněný a nevykazoval znaky libovůle. Jeho rozhodnutí nevykazuje žádné, shora zmíněné, předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jeho námitkou ohledně postupu podle §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků v situaci, kdy není měněna daňová povinnost, nelze mu dát za pravdu. Nejvyšší správní soud se k výše uvedenému vyjádřil v druhém odstavci, strany páté, napadeného rozsudku, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Protože rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, čj. 5 Afs 160/2004 - 81, na věc stěžovatele zjevně nedopadá, je námitka stěžovatele o nesprávném postupu zmíněného soudu nedůvodná. Stěžovatel měl možnost proti stanovisku správce daně ohledně výrobku ZEP argumentovat během ústních jednání, konaných ve dnech 6. a 21. března 2007, na Celním úřadě Most. Dodatečný platební výměr byl vydán až na základě výsledků těchto jednání. Měl tak dostatečný prostor k tomu, aby uplatnil relevantní důkazy svědčící o tom, že stanovisko správce daně je nesprávné. Ani v ústavní stížnosti neuvedl argumenty, které by jeho tvrzení podporovaly, a uplatňuje pouze námitky k procesnímu postupu správce daně, které však, jak vyplývá z výše uvedeného, nebyly shledány důvodnými.
V dané věci tak Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (právo vlastnické), ani zásad zakotvených v Ústavě ČR (čl. 4 a čl. 90) a Listině (čl. 2 odst. 2), neshledal. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele, ohledně povinnosti správce daně provést před vydáním dodatečného platebního rozkazu daňovou kontrolu, podrobně a komplexně zabýval. V jeho postupu, interpretaci zákonných ustanovení ani závěrech v dané věci Ústavní soud nespatřuje žádné prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti. Rovněž dostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu