ECLI:CZ:US:2009:1.US.491.09.1
sp. zn. I. ÚS 491/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem, se sídlem Opletalova 5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 ze dne 8. prosince 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 464/2006 ze dne 22. listopadu 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 16/2005 ze dne 12. července 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo, a to právo na spravedlivý proces a dále, že postupem obecných soudů byla porušena zásada rovnosti stran. Stěžovatelka uvádí, že byla porušena její základní práva garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve své ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka, že jako chorvatská státní občanka s trvalým pobytem na území České republiky byla zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2001 v Rádiu Svobodná Evropa, resp. u společnosti RFE/RL, Inc. Dne 2. 6. 2004 obdržela stěžovatelka nezdůvodněnou písemnou výpověď z pracovního poměru s okamžitou účinností ke dni jejího doručení. Dle tvrzení stěžovatelky dělí společnost RFE/RL, Inc. pro účely pracovních vztahů své zaměstnance do tří skupin, a to občany Spojených států amerických (dále jen "USA"), občany České republiky (dále jen "ČR") a ostatní státní příslušníky. Pracovněprávní vztahy se u občanů USA a dalších státních příslušníků řídí právem americkým, resp. právními předpisy District of Columbia, u občanů ČR se pak řídí právem českým.
Stěžovatelka se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 25. 3. 2005 domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Navrhovala, aby soud neaproboval tvrzené právo zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr bez uvedení důvodu, aby aplikoval ustanovení §36 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMPS") a posuzoval její pracovní poměr a platnost jeho skončení podle českého práva. Rozsudkem sp. zn. 23 C 16/2005 ze dne 12. 7. 2006 Obvodní soud pro Prahu 1 zamítnul žalobu na určení, že výpověď daná žalobkyni žalovaným je neplatná a pracovní poměr stále trvá. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 464/2006-103 ze dne 22. 11. 2006 rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala, že v případě, že je v ČR zaměstnáván cizí státní příslušník a strany si sjednají použití cizího práva, musí být zachován "standard ochrany zaměstnanců stanovený českým právem." Podle názoru stěžovatelky je třeba vždy a bez výhrad trvat na ochraně zaměstnance jako slabší strany právního vztahu. Z tohoto důvodu pak nelze užít ustanovení cizího práva "jehož účinky směřují proti ní." Jinak řečeno, stěžovatelka navrhla použít postup dle ust. §36 ZMPS, tedy neaplikovat cizí právo pro jeho rozpor s veřejným pořádkem. Stěžovatelka dále namítala, že jak Obvodní soud pro Prahu 1 tak i Městský soud v Praze vycházely z nedostatečně zjištěného cizího, tj. rozhodného práva, když se "spokojily s vyjádřeními dvou advokátů praktikujících v USA." Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem rozsudkem č. j. 21. Cdo 4196/2007-147 ze dne 8. 12. 2008 podle ust. §243b odst. 2 části věty před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto. Tento rozsudek byl doručen jejímu právnímu zástupci dne 6. ledna 2009. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud, že stěžovatelka zaměňuje tzv. imperativní normy a normy kogentní, zejm. ust. §44 odst. 2 a §46 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, s účinností do 1. 10. 2004 (dále jen "ZP"). Kogentní úprava obsažená v ZP sice stranám nedovoluje se od ní smluvně odchýlit, nicméně její použití je možné pouze v případě, že tyto normy jsou součástí rozhodného, tedy stranami zvoleného práva. Za situace, kdy si strany zvolily jiné než české právo, je tak možné, že zaměstnanec může být ve srovnání s právem místa výkonu práce v některých otázkách chráněn méně efektivně, avšak v jiných naopak může požívat více práv, než by mu jinak náleželo. Dle názoru Nejvyššího soudu je třeba v daném případu respektovat princip smluvní volnosti a autonomie vůle stran, kterou ty projevily v zákonem přípustných mezích. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že z vyjádření F. P. Jr. (učiněného na návrh stěžovatelky) plyne, že možnost dát dle právních předpisů District of Columbia výpověď zaměstnanci bez uvedení důvodu není neomezená. Na takovou výpověď by bylo třeba nahlížet jako na neplatnou, byla-li by dána na základě "diskriminačních praktik," popř. že zaměstnanec vykonával své právo na dovolenou v případě nemoci. Jelikož možnost dát výpověď bez uvedení důvodu dle práva District of Columbia není neomezené, resp. odpovídá imperativním normám českého práva, není dle názoru Nejvyššího soudu možno postupovat dle ust. §36 ZMPS a cizí právo pro jeho rozpor s veřejným pořádkem neaplikovat. Nejvyšší soud se dále zabýval souladem výpovědi účinné ke dni jejího doručení s veřejným pořádkem. Dle názoru Nejvyššího soudu zaměstnavatel dodržel "nutný standard ochrany," když místo výpovědní doby poskytl stěžovatelce adekvátní finanční plnění.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21. Cdo 4196/2007 ze dne 8. prosince 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 464/2006 ze dne 22. listopadu 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 16/2005 ze dne 12. července 2006 podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítla nutnost aplikace ust. §36 ZMPS, kdy "ust. čl. 26 odst. 4 Listiny, podle kterého zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince, je třeba vykládat tak, že osoba cizí státní příslušnosti může být omezena ve svém přístupu k povolání, jakmile však jí zákon a pracovní smlouva umožní vstoupit do pracovního poměru, její právní postavení se nemůže lišit od postavení občana ČR. Není zde žádný objektivní důvod pro to, aby bylo zacházeno jinak s českými občany a občany jiných zemí. Rozdílné zacházení je v tomto případě diskriminací. Obdobně i Evropský soud pro lidská práva konstatuje, že za diskriminaci lze považovat ty případy, kdy se s jednotlivcem nebo skupinou zachází bez odpovídajícího, věcného a rozumného odůvodnění méně dobře, než s jinými (kupř. viz rozhodnutí Darby proti Švédsku 1990)." Stěžovatelka tvrdí, že mezi základní zásady právního řádu ČR patří ochrana zaměstnance proti bezdůvodnému propuštění z pracovního poměru, užití doktríny volného pracovního poměru je tak dle jejího názoru v rozporu s veřejným pořádkem. Stěžovatelka dále uvedla, že obecné soudy dostatečně nezjistily rozhodné právo, tedy právo District of Columbia, když to samo institut volného pracovního poměru neupravuje, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. "V řízení byla porušena zásada rovnosti stran, když obecné soudy bez dostatečného zdůvodnění akceptovaly jen ta tvrzení a důkazy o cizím právu, které předložil v řízení před nimi vedlejší účastník, a opomíjely stanovisko nezávislého odborníka na zahraniční právo p. Petramalo."
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelčina základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje platnost ujednání o volbě rozhodného práva, tedy práva District of Columbia, ale polemizuje s možností jeho aplikace českými soudy v případě výpovědi od zaměstnavatele bez udání důvodu pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu ust. §36 ZMPS a s jeho nedostatečným zjištěním ze strany obecných soudů. Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy ukončení pracovního poměru posoudily jako platný právní úkon, který není v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public). Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Nejvyšší soud zcela správně a ústavně konformně vymezil vztah kogentních a imperativních norem a s tím spojené aplikační limity ust. §36 ZMPS. Jak uvádí Nejvyšší soud, z povahy §36 ZMPS je patrna jeho výjimečná povaha, k jeho požití lze přistupovat jen jako ke krajnímu opatření. Chráněny jsou jen takové zásady společenského a státního zřízení a právního řádu, které svým významem dosahují takového stupně, že je nutno na nich trvat bezvýhradně (srov. např. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 5. vyd., Brno: Doplněk, 2001, str. 185). Tedy ne všechny kogentní normy legis loci laboris mají povahu norem imperativních (jinak řečeno absolutně kogentních). K takovému závěru je třeba dospět i logickým výkladem, neboť pokud by tomu tak bylo, postrádaly by kolizní normy jakýkoliv význam. Při hodnocení použitelnosti právního řádu Dictrict of Columbia Nejvyšší soud postupoval dle názoru Ústavního soudu správně, když neprováděl abstraktní kontrolu zvoleného práva, ale ve vztahu k danému případu dospěl k závěru, že jeho použití se nepříčí imperativním normám lex fori. Tedy soudy legis fori nejsou oprávněny hodnotit normy cizího práva, ale pouze zhodnotit, zda jeho použití se v každém jednotlivém a konkrétním případu nepříčí ordre public fora, přičemž rozhodující je intenzita daného vztahu k tuzemsku. V dané věci se jedná o pracovně právní spor mezi cizím státním příslušníkem a cizozemským zaměstnavatelem, kteří provedli volbu jiného něž českého práva, tedy jediným vztahem k ČR zde je místo výkonu práce. Samotnou možnost dát výpověď zaměstnanci bez udání důvodu (byť v legis fori jde o kogentní normu) tak nelze bez dalšího "povýšit" na normu imperativní (za tu doktrína považuje např. zákaz diskriminace na základě pohlaví, rasy, vyznání apod., předpisy BOZP, zákaz výpovědi v ochranné době aj., přičemž Ústavní soud připomíná, že se v dané věci uvedeným rozsahem údajně imperativních norem nezabýval), ale je nutno ji považovat spíše za výraz liberalizace pracovně právních vztahů (blíže Bělohlávek, A.: Výhrada veřejného pořádku hmotněprávního a procesního ve vztazích s mezinárodním prvkem. Právník, 2006, č. 11, str. 1283). Možnost stanovit rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu je plně výrazem politické vůle zákonodárců daného státu a je projevem svrchovanosti státu. Jakékoli obecné hodnocení takové úpravy ze strany tuzemských soudů, nevztahující se pouze k možnosti odepření použití cizího práva v daném případu, by bylo v rozporu se zásadou svrchované rovnosti států a vměšováním se do vnitřních záležitostí cizího státu. Ústavní soud uzavírá, že v daném případu neshledal právní úpravu aplikovanou zaměstnavatelem umožňující rozvázat pracovní poměr bez udání důvodu za příčící se českému ordre public.
Ústavní soud dodává, že neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Za neodůvodněné považuje Ústavní soud také tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy dostatečně nezjistily rozhodné právo. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že obecné soudy vycházely při zjištění rozhodného práva z vyjádření dvou advokátů praktikujících v USA, přičemž zohlednily i názor vyjádřený stěžovatelkou přizvaným konzultantem F. P. Jr. Obecné soudy tak dle názoru Ústavního soudu provedly dostatečné zjišťování rozhodného práva. Navíc je nutno dodat, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nerozporovala platnost ujednání o volbě práva či možnost zaměstnavatele na základě tohoto práva rozvázat pracovní poměr bez udání důvodu, ale svůj nárok opírala o nemožnost užití příslušného ustanovení českými soudy při posouzení platnosti zmíněného právního úkonu pro rozpor s veřejným pořádkem. Ve své Ústavní stížnosti pak stěžovatelka poněkud antagonisticky argumentuje nutností aplikace ust. §36 ZMPS a nadto tvrdí, že rozhodné právo takové rozvázání pracovního poměru neumožňuje. Nicméně toto tvrzení považuje Ústavní soud za ryze účelové, neboť sama stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uvádí, že "rozhodné právo USA nemá ustanovení obdobné §46 ZP ..., právní předpis, resp. jeho část, umožňující rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele z jakéhokoliv důvodu, nelze před českým soudem použít a je na místě, aby soud aplikoval ust. §36 ZMPS....." (viz str. 2 odst. 1 rozsudku Nejvyššího soudu). Stejně tak je nedůvodná i námitka stěžovatelky o nutnosti rovného zacházení s tuzemskými občany a cizími státními příslušníky. Česká právní úprava výpovědi zaměstnavatelem poskytuje dostatečný, rovnoprávný a ústavně konformní standard ochrany jak pro české státní občany tak i pro cizí státní příslušníky. Stěžovatelka však sama, z vlastní vůle, uzavřela dohodu o volbě cizího práva, které jí tak vysoký stupeň ochrany nepřiznává.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2009
Vojen Güttler
předseda senátu