ECLI:CZ:US:2009:1.US.498.09.1
sp. zn. I. ÚS 498/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem, se sídlem Sokolská 21, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 34 T 24/96, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 To 11/2008, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1258/2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2009, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Jak uvádí, byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a zároveň byl nad ním vysloven dohled.
Stěžovatel za prvé namítá, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu neobsahuje jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, a neoznačuje ani, zda Nejvyšší soud rozhodl v senátu. Nemá tedy náležitosti, které jsou zakotveny v §120 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), čímž ve svém důsledku zasahuje do ústavně zaručeného práva na to, aby o jeho věci rozhodl zákonný soudce.
Za druhé se stěžovatel domnívá, že vymezení skutku ve skutkové větě nezakládá skutkovou podstatu daného, a ani žádného jiného, trestného činu. Předmětnou skutkovou podstatu naplní ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. On však byl odsouzen za to, že měl získat výhodu ve výši nezaplacené daně z obratu. Tu následně musela uhradit společnost Tabák a. s., jíž byla daň z obratu dodatečně doměřena.
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o prvou v ní obsaženou námitku, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že jména a příjmení soudců, kteří se zúčastnili na tom kterém rozhodnutí, by v něm měla být uvedena. Ústavní soud nicméně nemá za to, že by pochybení Nejvyššího soudu v tomto směru dosahovalo ústavněprávní roviny. Nutno zdůraznit zdůraznit, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Namítaná vada má v tomto případě čistě formální charakter. Jména zbývajících členů senátu, který předmětné rozhodnutí vydal, je přitom možno zjistit a ověřit a to např. z rozvrhu práce Nejvyššího soudu (který je volně dostupný na jeho internetových stránkách), či nahlédnutím do spisu, na což má stěžovatel jako účastník řízení právo.
Ke stěžovatelově další argumentaci, spočívající v nesouhlasu s podřazením zjištěného skutkové děje pod danou skutkovou podstatu trestného činu, Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně ustanovení zvláštní části trestního zákona a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný. Stěžovatel formuluje svoji argumentaci takovým způsobem, jakoby Ústavní soud byl jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což je pozice, která mu zjevně nepřísluší a příslušet nemůže.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu