ECLI:CZ:US:2009:1.US.521.09.1
sp. zn. I. ÚS 521/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3416/2006-107 ze dne 17. prosince 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 7/2006-89 ze dne 5. září 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 10 C 45/2003-61 ze dne 30. června 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3416/2006-107 ze dne 17. prosince 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 7/2006-89 ze dne 5. září 2006, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 10 C 45/2003-61 ze dne 30. června 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že je spolu s M. V. spoluvlastníkem vymezených nemovitostí. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel nejdříve obšírně rozvedl rozhodování správního orgánu a obecných soudů týkající se jím uplatněných restitučních nároků. K věci uvedl, že jeho restituční nárok byl zamítnut rozhodnutím Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí č. j. PÚ/Roz5910/7131/02Be ze dne 14. 11. 2002. Původní opravný prostředek byl odmítnut usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 221/2002-14 ze dne 20. 1. 2003. Správnímu orgánu vytýká, že se zabýval podmínkami při uzavírání kupních smluv na předmětné nemovitosti pouze tak, že porovnával ceny uvedené v kupních smlouvách s cenovou vyhláškou, přičemž dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly oceněny v souladu s touto úpravou a ani další položky uvedené v kupních smlouvách nebyly podhodnoceny. Podle jeho názoru se však správní orgán nevypořádal s dalšími (níže uvedenými) podmínkami, za nichž došlo k uzavření kupních smluv. Tvrdil, že byly splněny podmínky vydání nemovitostí a on a M. V. byli oprávněnými osobami podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí napadl žalobou, která byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí zamítnuta. Toto rozhodnutí stěžovatel kritizuje, neboť okresní soud prý nesprávně zhodnotil existenci nápadně nevýhodných podmínek a mylně vyložil ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Krajský soud v Hradci Králové pak napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle názoru stěžovatele spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, protože tento soud nesprávně aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Závěr odvolacího soudu byl postaven na tom, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky, na které stěžovatel poukazoval (znemožnění přístupu do sklepa, ztráta studny a parkování automobilů přímo pod okny stěžovatele), posuzoval soud pouze z hlediska závažnosti omezení, které stěžovateli přinesly. Odvolací soud také - podle názoru stěžovatele - nepřípadně poukázal na ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n) zákona o půdě, které řeší případy vyvlastnění, byť se v předmětné věci o vyvlastnění nejednalo.
Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto.
Podstatu porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy v rozporu s hmotným právem řešily právní otázku, zda je restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě dán pouze tehdy, pokud je prodávající závažně omezen, nejedná se o majetkovou křivdu obvyklou či dokonce běžnou a prodávající je obtěžován nad přípustnou míru. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání dovolání nedospěl k závěru, že by došlo k aplikaci a k výkladu použitých právních předpisů, který by byl v rozporu s hmotným právem. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že ve světle důvodů, které jsou obsaženy v předmětném rozhodnutí, považuje ústavní stížnost za neoprávněnou. Okresní soud v Ústí nad Orlicí se nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 45/2003 vedený u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal určení, že je spolu s M. V. spoluvlastníkem (společné jmění manželů) nemovitostí, a to pozemků par. č. 547/1, 547/2, 547/3 a dále pozemků č. 1165/3, 1165/5, 1165/6 a 1165/8 podle geometrického plánu Geodet, a.s., a dále pozemkové parcely č. 1182/2 v obci a katastrálním území Klášterec nad Orlicí. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem č. j. 10 C 45/2003-61 ze dne 30. června 2005 žalobu zamítl. Uvedl, že z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel se svou manželkou prodali v sedmdesátých letech 20. století předmětné pozemky MNV Klášterec nad Orlicí a na pozemcích byla vystavěna prodejna, která byla předána Jednotě LSD. Pozemek, na němž prodejna stojí, byl v roce 2003 prodán státem žalovanému obchodnímu družstvu KONZUM. Stěžovatel i jeho manželka uvedli, že při uzavírání kupních smluv byli k prodeji nuceni hrozbou vyvlastnění. Zároveň s pozemky prodali i studnu, která se na pozemku nacházela, čímž přišli o zdroj vody pro svůj dům, dále i plot a stromy. Soud dovodil, že dům je od předmětných pozemků a prodejny oddělen silnicí a k ostatním pozemkům je možný přístup. Soud prvního stupně zkoumal kromě podmínky tísně stěžovatele i existenci nápadně nevýhodných podmínek a zjistil, že prodávající dostali za pozemky tehdy běžnou cenu. Dále dospěl k závěru, že vodní zdroj stěžovatel prodal a dostal za něj zaplaceno, takže jej nepozbyl bez náhrady pouze vlastním prodejem pozemku. Soud dále zjistil, že sklep, do něhož byl stěžovateli zamezen přístup, není sklepem, který by stavebně souvisel s nynějším rodinným domem stěžovatele, protože se jednalo o samostatnou stavbu (po zbouraném domě) na prodávaném pozemku. Jeho ztrátou nebyl stěžovatel omezen nad míru přiměřenou poměrům; stavba prodejny nezasahuje do jeho obytného domu a sklep na prodávaném pozemku byl spíše nadstandardem souvisejícím s vlastnictvím pozemku, stejně jako vodní zdroj. Přístup na další pozemky zůstal stěžovateli zachován. Dále soud prohlásil, že prodejna se nenachází v bezprostředním sousedstvím stěžovatele, ale je oddělena silnicí, takže nelze dovodit, že by byl stěžovatel její výstavbou nebo provozem bezprostředně rušen. Soud prvního stupně tedy neshledal, že by byl prodej pozemků uskutečněn za nápadně nevýhodných podmínek.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 30 Co 7/2006-89 ze dne 5. září 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že namítané skutečnosti nepovažuje ve shodě se soudem prvního stupně za natolik závažné, aby odůvodňovaly závěr, že stěžovatel uzavřel kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. V odůvodnění se dále podrobně zabýval rozborem jednotlivých námitek stěžovatele.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3416/2006-107 ze dne 17. prosince 2008 jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí krajského soudu po právní stránce zásadní význam nemá (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, respektive s hodnocením důkazů, které provedly. Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší věcně projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluva"), či v jiných mezinárodních smlouvách vážících Českou republiku. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř., §2 odst. 6 tr. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález III.ÚS č. 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41).
V předmětné věci obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. postupovaly. Ze spisu vyplývá, že provedly rozsáhlé dokazování a zjistily skutkový stav v celé úplnosti; to vyplývá ostatně i z toho, že stěžovatel neúplnost zjištění skutkového stavu ani nenamítá. Současně je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, že obecné soudy všechny provedené důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a jejich skutková zjištění plně z provedeného dokazování vycházejí.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se obecné soudy zabývaly posouzením všech okolností, které stěžovatel uváděl na podporu svého tvrzení, že předmětné smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelem namítané nápadně nevýhodné podmínky (zdroj vody, vstup do sklepa, provozování prodejny přímo pod okny jeho domu) dostatečně rozebral soud prvního stupně a dovodil, že se v předmětné věci o nápadně nevýhodné podmínky nejedná. Znovu se těmito okolnostmi zabýval i odvolací soud, který rovněž jednotlivé námitky podrobně zkoumal a odůvodnil závěr, že ve stěžovatelem uváděných okolnostech nápadně nevýhodné podmínky nespočívají. Ústavní soud sice připouští, že odvolací soud mohl svůj závěr vyjádřit formulací vhodnější; nelze však souhlasit se stěžovatelem v tom, že krajský soud nápadně nevýhodné podmínky posuzoval izolovaně a že nehodnotil závažnost omezení, jež v tomto konkrétním případě vznikla. Při posuzování nápadně nevýhodných podmínek tedy nelze abstrahovat od okolností konkrétního případu, nelze hovořit o nápadně nevýhodných podmínkách "abstraktně"; naopak nápadně nevýhodné podmínky je vždy nezbytné posuzovat v konkrétním případě, se zřetelem na konkrétní skutkové okolnosti, což také obecné soudy činily.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soud nepřípadně poukázal na institut vyvlastnění. To lze ze strany stěžovatele považovat za nedorozumění. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je totiž patrné, že týž - byť ne příliš obratně - pouze poukázal na skutečnost, že i v demokratické společnosti se institut vyvlastnění může využít, avšak za splnění předem stanovených podmínek, které chrání vlastníka. Z toho však nelze vyvodit, že by byl odvolací soud v souvislosti s předmětnou věcí uvažoval o vyvlastnění.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele, jehož se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2009
František Duchoň
předseda senátu