ECLI:CZ:US:2009:1.US.536.09.1
sp. zn. I. ÚS 536/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, Neznašov 122, Všemyslice, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2008, č. j. 9 Ca 332/2008-54, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým nebyl přiznán odkladný účinek jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 18. 7. 2008, č. j. 18129/2008-83/1076.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07 nebo III. ÚS 2263/08) tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí ... proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení III. ÚS 119/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 12, str. 489)".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak, proto má tedy zato, že v projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, a nikoli tedy proti konečnému rozhodnutí ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj