ECLI:CZ:US:2009:1.US.553.08.1
sp. zn. I. ÚS 553/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky RH leas., s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Bruntále, Třída práce 1710/15, IČ 005 62 386, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, čj. 21 Cdo 3226/2006-94, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2005, čj. 4 Cmo 133/2004-36, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2004, čj. 17 Cm 73/2002-11, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným usnesením obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno její žalobě pro zmatečnost. Vytýká jim porušení svých práv garantovaných v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že nesprávně posoudily překážku litispendence. Stěžovatelka polemizuje především s postupem Krajského obchodního soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 2 Sm 103/99, v níž měl soud zastavit řízení nikoliv pro nezaplacení soudního poplatku (což učinil usnesením ze dne 29. 7. 1999, čj. 2 Sm 103/99-16), ale pro zpětvzetí návrhu. Na rozdíl od zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je soud povinen usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu doručit i žalovanému (tj. stěžovatelce); soud však nepostupoval v souladu se zákonem o soudních poplatcích a o. s. ř., což je zřejmé porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy všech stupňů proto chybovaly, pokud považovaly řízení ve věci 2 Sm 103/99 za pravomocně zastavené a rozhodovaly o později podaných návrzích směnečnými platebními rozkazy čj. 3 Sm 123/99-8, 3 Sm 121/99-8 a 3 Sm 120/99-8. Jejich vydání totiž bránila překážka litispendence, neboť návrhy na jejich vydání ze dne 9. 4. 1999 byly podány ve stejné věci jako neskončené řízení sp. zn. 2 Sm 103/99 a týkaly se stejných účastníků. Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle nějž je bezvýznamná otázka, proč bylo dříve zahájené řízení zastaveno, jakož i se závěrem o odpadnutí překážky litispendence v průběhu řízení; dle mínění stěžovatelky bylo v později zahájeném řízení naopak rozhodnuto ještě předtím, než bylo dříve zahájené řízení, tvořící překážku litispendence, zastaveno.
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny formální předpoklady, za nichž se může ústavní stížností zabývat; zjistil přitom, že mu v tom brání opožděnost ústavní stížnosti.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) jen v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně o jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
V souzené věci stěžovatelka napadá shora označená usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo shledáno přípustným podle §238a odst. 1 písm. b), odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 12. 2007; tento den je také rozhodnující pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Poslední den šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti připadl na úterý 19. 2. 2008. Z data uvedeného na poštovní obálce vyplývá, že stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 28. 2. 2008 (následujícího dne bylo podání doručeno Ústavnímu soudu), tedy již po uplynutí zákonné lhůty.
S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně 3. března 2009
Ivana Janů,
soudce zpravodaj