ECLI:CZ:US:2009:1.US.599.09.2
sp. zn. I. ÚS 599/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. G., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Porážková 1424/20, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 435/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 32 T 19/1997, takto:
I. V řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 599/09, které bylo přerušeno usnesením Ústavního soudu ze dne 24. března 2009, se pokračuje.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 13. 3. 2009 a doplněnou podáními ze dnů 24. 3. 2009 a 8. 4. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 č. j. 32 T 19/97-1844, byl stěžovatel spolu s řadou dalších obžalovaných jako spolupachatel dle §9 odst. 2 tr. zák. shledán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců.
Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel, stejně jako další obžalovaní, odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 1 To 91/2002 tak, že dle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl dle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že všechny obžalované dle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných, včetně stěžovatele, dovolání. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 8 Tdo 614/2004 tak, že dle §265k odst. 1 tr. řádu výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a dle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004 tak, že rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a dle §259 odst. 3 tr. řádu uznal stěžovatele a ostatní obviněné vinnými přípravou trestného činu podvodu dle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli za použití ust. §40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že se spolu s dalšími osobami zapojil do podvodných operací s cennými papíry vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech (USD) ve prospěch obchodní společnosti KUPLA, spol. s r. o. Jednání stěžovatele je podrobně a obsáhle upřesněno ve skutkové větě výroku o vině v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu. Zkráceně řečeno spočíval podíl stěžovatele na přípravě trestného činu podvodu v tom, že v roce 1994 na podnět další osoby spolu s dalším obžalovaným D. K. zabezpečili verifikaci anglického překladu, který spoluobžalovaní a další nezjištěné osoby využili k tomu, že různé peněžní ústavy v zahraničí byly ve formě tzv. Blocked funds letter (blokace prostředků) nepravdivě informovány o tom, že u České spořitelny, a. s. má výše jmenovaná obchodní společnost "zablokovánu" částku ve výši 160 milionů USD, k čemuž bylo použito padělaných tiskopisů ČS, a. s., padělaných razítek, padělaných notářských ověření a dalších padělaných dokladů a falešných údajů. V důsledku toho, že padělané směnky byly opatřeny avalem, hrozila v případě jejich uplatnění ČS, a. s., škoda až do výše plnění vyplývajícího z ručitelského závazku, a jiným peněžním ústavům, pokud by v důsledku podvodně potvrzené blokace prostředků u ČS, a. s., poskytly financování obchodů, které měly padělané směnky zajišťovat.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 435/2008, odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného dovolání a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Tato argumentace spočívala především v polemice stěžovatele se závěry obecných soudů o jeho vině i trestu. Konkrétně polemizoval se způsobem, jakým Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaném rozsudku znovurozhodl, aniž by se držel v intencích pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena k novému projednání. Stěžovatel nesouhlasil zejména se způsobem provedení důkazů a namítal nesprávnost jejich hodnocení při posouzení jeho míry a způsobu podílu na páchané trestné činnosti. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítal jeho pochybení, když bez výhrad akceptoval postup Vrchního soudu v Olomouci a fakticky popřel svá dříve deklarovaná tvrzení o neoprávněnosti Nejvyššího soudu zasahovat do rozhodovací činnosti soudů prvního a druhého stupně, kdy hodnotil nikoliv pouze právní, nýbrž i skutkové okolnosti celého případu, což je dle stěžovatele nepřípustné. Stěžovatel rovněž polemizoval i s adekvátností mu uloženého trestu, a to i v kontextu s délkou trestního řízení. S ohledem na výše uvedené došlo dle názoru stěžovatele ze strany obecných soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Dne 24. 3. 2009 vydal Ústavní soud usnesení č. j. I. ÚS 599/09-10, kterým řízení přerušil, neboť spoluodsouzený v původním trestním řízení Ing. A. O. podal ústavní stížnost (řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 431/09) a případné rozhodnutí Ústavního soudu o ní mohlo mít dopady na stěžovatele v podobě uplatnění beneficia cohaesionis.
Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost spoluodsouzeného Ing. A. O. usnesením ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 431/09, odpadl tím důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud proto rozhodl podle ust. §42 odst. 3 ve spojení s ust. §63 zákona o Ústavním soudu a ust. §111 odst. 2 o. s. ř. o tom, že v řízení se pokračuje.
III.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených rozhodnutí staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod daného stěžovatele. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše konkretizované námitky stěžovatele proti postupu Vrchního soudu v Olomouci uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se způsobu provedení a hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v průběhu dovolacího řízení. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy obecné soudy nerespektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů a v jejich rozhodování by tak bylo možné shledat prvky libovůle (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
V posuzovaném případě však k takovému závěru dospět nelze. Po seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se důkladně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení, zda rozhodnutí vrchního soudu nespočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a jeho nesprávném právním posouzení, a velmi podrobně zdůvodnil, proč se s těmito námitkami neztotožňuje. Mimo jiné konstatoval, že ve svém rozhodnutí "nezavázal odvolací soud k provedení žádných konkrétních důkazů, spíše jej instruoval k tomu, aby se soustředil na ty významné otázky, které v té době nebyly dostatečně objasněny (...)." (str. 15 usnesení). Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí následně tyto úvahy dovolacího soudu přesně citoval, celou věcí se znovu podrobně zabýval, doplnil dokazování výslechem stěžovatele i spoluobviněného D. K. a na základě hodnocení těchto výpovědí v kontextu s dalšími důkazy (zejm. svědecké výpovědi ostatních spoluobžalovaných) své původní závěry přehodnotil. Následně pak nově upravil a konkretizoval skutkovou větu rozsudku, přičemž vše důkladně zdůvodnil (viz str. 56 - 60 rozsudku vrchního soudu). Z tohoto důvodu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaném rozsudku znovurozhodl, aniž by se držel v intencích pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, což konstatoval i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 16-17 usnesení), resp. že došlo ke změně skutkové věty rozsudku, aniž by vrchní soud provedl nové dokazování. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu Vrchního soudu v Olomouci ani Nejvyššího soudu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Rovněž další část stěžovatelovy argumentace týkající se přiměřenosti mu uloženého trestu, a to i v kontextu s délkou trestního řízení, považuje Ústavní soud za nedůvodnou. Jak Vrchní soud v Olomouci na str. 66 svého rozhodnutí, tak posléze i Nejvyšší soud se touto stránkou věci podrobně zabývaly, a to mimo jiné i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se se závěry obecných soudů ztotožňuje. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud již ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 431/09 ve věci spoluodsouzeného Ing. A. O., kde konstatoval, že "je nepochybné, že trestní řízení ve věci stěžovatele trvalo mimořádně dlouhou dobu, a to zejména v důsledku její skutkové složitosti, většího počtu obviněných a výrazného mezinárodního prvku. Tento fakt však sám o sobě ještě nemůže vést k závěru, že by trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno či od jeho potrestání upuštěno. K takovému řešení se lze uchýlit jen v případech zcela výjimečných. V projednávané věci by však toto řešení zcela popíralo veřejný zájem na důsledném trestání závažné majetkové trestné činnosti, jíž se stěžovatel spolu s dalšími osobami dopustil. Lze souhlasit se závěry obecných soudů, že trestná činnost stěžovatele a jeho spoluobviněných se vyznačovala vysokou organizovaností a značnou rafinovaností. Z připravované trestné činnosti hrozila škoda v řádech až stovek milionů Kč, pokud by byly padělané směnky realizovány. Ohrožena zde nebyla jen poškozená Česká spořitelna, a. s., ale i všeobecný zájem České republiky na důvěryhodnosti českých bankovních ústavů v zahraničí. Nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát. Za těchto okolností se jeví dostatečnou kompenzací průtahů, byl-li trest odnětí svobody stěžovateli uložen pod dolní hranicí trestní sazby za použití ust. §40 odst. 1 tr. zák. Jde o postup, který Ústavní soud aproboval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 39/07 a judikaturu tam citovanou)." (str. 6 usnesení).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Vojen Güttler
předseda senátu