ECLI:CZ:US:2009:1.US.6.08.1
sp. zn. I. ÚS 6/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů P. L. a H. L., obou zastoupených JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem v Poličce, Palackého nám. 62, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 539/2008-126 ze dne 19. února 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 203/2008-90 ze dne 20. září 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojili stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 203/2008-90 ze dne 20. září 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách č. j. 6 C 110/2006-55 ze dne 11. prosince 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jejich žaloba proti J. Svobodovi a Z. Petrnouškové o zaplacení částky 111.592,- Kč. Napadeným rozsudkem bylo podle jejich názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podáním ze dne 11. 5. 2009 rozšířili stěžovatelé ústavní stížnost i proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 539/2008-126 ze dne 19. února 2009, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu. Rovněž tomuto rozsudku vytýkají porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Soud prvního stupně zamítl jejich žalobu k námitce promlčení, kterou vznesl vedlejší účastník na straně žalované a žalovaná strana se k této námitce připojila. Stěžovatelé byli přesvědčeni, že požadovanou částku získají v souvislosti s řízením o starobním důchodu stěžovatelky v rámci soudního přezkumu rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení anebo na základě žádosti o odstranění tvrdosti při aplikaci zákona u ministerstva práce a sociálních věcí. Po doručení zamítavého rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, uplatnili stěžovatelé požadovanou částku jako náhradu škody vůči žalovanému.
Stěžovatelé uvedli, že soud prvního stupně i odvolací soud dovodily, že soudní přezkum i řízení o odstranění tvrdosti při aplikaci zákona nebyly pro běh promlčecí lhůty rozhodující a k námitce žalované strany dospěly k závěru, že právo je promlčeno. Stěžovatelé s uvedeným závěrem nesouhlasí a jsou přesvědčeni, že "subjektivní" promlčecí lhůta počala plynout až od doručení rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 21. 7. 2005 o zamítnutí žádosti o odstranění tvrdosti zákona. Podle jejich názoru právo promlčené není a obecné soudy jim měly požadovanou částku přiznat. Stěžovatelé dále namítali, že námitku promlčení vznesl pouze vedlejší účastník na straně žalované, druhá žalovaná se k námitce připojila, zatímco první žalovaný námitku nevznesl. Vzhledem k této skutečnosti se stěžovatelé domnívají, že vyhovění námitce promlčení soudy není v souladu s dobrými mravy.
Stěžovatelé vytýkají stejné pochybení i Nejvyššímu soudu a navrhují, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé opakují výhrady, s nimiž se soud vypořádal již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Domnívá se také, že se jedná o námitky, které svou povahou spadají do oblasti tzv. jednoduchého práva a Ústavní soud je nepřezkoumává. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.
III.
K věci samé Ústavní soud zjistil, že stěžovatel utrpěl v roce 1972 při dopravní nehodě, kterou zavinila druhá žalovaná, která řídila osobní automobil, jehož provozovatele byl první žalovaný, vážný úraz, jehož následkem je odkázán na soustavnou osobní péči manželky - druhé stěžovatelky. V důsledku této péče byl stěžovatelce vyměřen od 4. 9. 2003 starobní důchod v nižší částce, než by byl vyměřen, pokud by o stěžovatele nepečovala. Proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení podala stěžovatelka správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta; rozsudek nabyl právní moci dne 27. 2. 2004. Změny důchodu se stěžovatelka snažila dosáhnout ještě žádostí o odstranění tvrdosti při aplikaci zákona, avšak tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 21. 7. 2005. Stěžovatelé se proto domáhali částky tvořené rozdílem mezi důchodem stěžovatelce vyměřeným a důchodem, který by jí náležel, kdyby o manžela nepečovala, za dobu od 19. 8. 2003 do 30. 4. 2006 ve výši 111.592,- Kč, a to z titulu náhrady škody, která jim vznikla v důsledku dopravní nehody zaviněné druhou žalovanou. Druhá žalovaná a vedlejší účastník na straně žalovaných uplatnili námitku promlčení. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem č. j. 6 C 110/2006-55 ze dne 11. prosince 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatelé dozvěděli o tom, kdo za škodu odpovídá, již z rozsudku 1 T 330/72 Okresního soudu ve Svitavách; o výši škody se dozvěděli dnem právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, tedy dne 27. 2. 2004. Protože žaloba v této věci byla podána dne 24. 5. 2006, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Soud proto žalobu zamítl, aniž by se zabýval věcnou důvodností uplatněného nároku. Současně soud prvního stupně uvedl, že nelze akceptovat názor stěžovatelů, že se o škodě dozvěděli až poté, kdy jim bylo doručeno rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o zamítnutí žádost o odstranění tvrdosti při aplikaci zákona ze dne 21. 7. 2005, neboť o výši starobního důchodu stěžovatelky bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Hradci Králové a žádost o odstranění tvrdosti zákona neměla žádný vliv na právní moc rozsudku.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 22 Co 203/2007-90 ze dne 20. září 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v potřebném rozsahu, dovodil odpovídající závěry o skutkovém stavu věci a ten také po právní stránce správně posoudil. Soud prvního stupně prý správně usoudil, že počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty je den následující po dni 27. 2. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. Cad 69/2003-18 ze dne 21. 1. 2004. Žádost stěžovatelky o odstranění tvrdosti zákona lze hodnotit pouze jako možný způsob, kterým by stěžovatelce byla škoda nahrazena jiným subjektem než žalovanými. Dále se odvolací soud zabýval výhradou stěžovatelů, že námitku promlčení neuplatnil první žalovaný. Odvolací soud uvedl, že v dané věci by oba žalovaní měli odpovídat solidárně a jedná se proto o nedílný závazek ve smyslu §511 občanského zákoníku. U těchto závazků má námitka promlčení vznesená jedním z dlužníků právní účinky vůči všem nedílně zavázaným spoludlužníkům.
Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 539/2008-126 ze dne 19. února 2009 zamítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud nejdříve zabýval námitkou stěžovatelů, že námitku promlčení uplatnil vedlejší účastník na straně žalovaných, a proto tato námitka nemá účinky ve vztahu k žalovaným jako hlavním účastníkům. Dovolací soud poukázal na institut vedlejšího účastenství a uvedl, že vedlejší účastník je v řízení zásadně oprávněn ke všem úkonům (s výjimkou dispozice s řízením a jeho předmětem), k nimž je oprávněn hlavní účastník, a tyto úkony činí právě ve prospěch a s účinky pro hlavního účastníka, jehož ve sporu podporuje. Dále se zabýval přezkoumáním počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Poukázal na svá dřívější rozhodnutí, z nichž vyplynulo, že při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, která je dána poté, kdy bylo příslušným orgánem rozhodnuto o přiznání důchodu. Dovolací soud proto dovodil - na rozdíl od nižších soudů - že počátek subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku nemohl nastat až právní mocí rozhodnutí správního soudu (a tím méně doručením zamítavého rozhodnutí ministra o žádosti o odstranění tvrdosti zákona), ale již v okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o přiznání starobního důchodu a o jeho výši (tj. nejpozději doručením rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, proti němuž její žaloba ve správním soudnictví směřovala). Konečně se dovolací soud podrobně zabýval názorem, že vyhovění námitce promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že okolnosti, které by dovolovaly posoudit uplatněnou námitku promlčení jako zneužití práva by musely být uplatněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Okolnosti takové intenzity však v souzené věci zjištěny nebyly.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelů, že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy posouzením vznesené námitky promlčení nároku stěžovatelů vůči žalovaným podrobně zabývaly a Ústavní soud se s jejich závěrem plně ztotožňuje. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly, přičemž rovněž - zejména dovolací soud - přiléhavě odkázaly na ustálenou judikaturu soudů v této otázce. Dovolací soud - na rozdíl od obou soudů nižšího stupně - s odvoláním na svou rozhodovací praxi dovodil počátek subjektivní lhůty na datum pro stěžovatele ještě méně výhodně. Ústavní soud proto akceptuje i následný postup obecných soudů, jež se již - za této procesní situace - věcnými námitkami stěžovatelů ohledně dalších předpokladů odpovědnosti za škodu dále nezabývaly.
Pokud jde o tvrzení, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud zde neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ani z dalších důvodů. Eventuální závěr, že výkon práva žalovaných (vznesení námitky promlčení) je "v rozporu s dobrými mravy" (§3 odst. 1 občanského zákoníku), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.). Důvodem k zásahu Ústavního soudu by byla až situace, kdyby soudy podaný výklad byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, jež by vybočoval ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy by bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že by podaný právní výklad představoval nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06).
Stěžovatelé dále namítali, že obecné soudy měly přihlédnout k tomu, že námitku promlčení vznesl vedlejší účastník na straně žalované, druhá žalovaná se pouze připojila a první žalovaný se k věci nevyjádřil. Ústavní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. Uvedená námitka byla uplatněna i v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyšší soud se jí podrobně zabýval. Dostatečně široce vysvětlil postavení vedlejšího účastníka, jeho oprávnění a smysl uvedeného institutu. Jde o výklad podústavního práva, který ústavní dimenze ani nedosahuje.
Ústavní soud chápe nepříznivou a obtížnou (zejména) sociální situaci stěžovatelů, leč do rozhodování ve věci starobního důchodu již nyní zasáhnout nemůže; rozhodování o občanskoprávním nároku na náhradu škody obecné soudy realizovaly v souladu s běžným právem, které aplikovaly zcela korektním, ústavně konformním způsobem.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2009
František Duchoň
předseda senátu