ECLI:CZ:US:2009:1.US.604.09.1
sp. zn. I. ÚS 604/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Roblín, Karlštejnská 50, Roblín, 252 26 Třebotov, zastoupené advokátem JUDr. Petrem Kužvartem se sídlem Za Zelenou liškou 967, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 Ao 3/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §101b zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský úřad Černošice, odbor dopravy, vydal dne 5. 12. 2007, č. j. MEUC-057373/2007, opatření "Stanovení místní úpravy provozu na místní komunikaci Vonoklaská v Roblíně", spočívající v umístění "d. z. B12 zákaz vjezdu vyznačených vozidel, d. z. E12 - dodatková tabulka "na povolení MěÚ Černošce", d.z. IP 10a "slepá pozemní komunikace"" na komunikaci Vonoklaská u autobusové zastávky Roblín.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 Ao 3/2008, v právní věci navrhovatele LESY STEINSKÝCH, spol. s r.o. (dále jen "navrhovatel") proti odpůrci Městský úřad Černošice (dále jen "odpůrce"), rozhodl o návrhu na zrušení (celého) výše uvedeného opatření Městského úřadu Černošice tak, že opatření obecné povahy "Stanovení místní úpravy provozu na místní komunikaci Vonoklaská v Roblíně" ze dne 5. 12. 2007, č. j. MEUC-057373/2007, spočívající v umístění "d. z. B12 zákaz vjezdu vyznačených vozidel a d. z. E12 - dodatková tabulka "na povolení MěÚ Černošice"" na komunikaci Vonoklaská u autobusové zastávky Roblín se zrušuje dnem nabytí právní moci tohoto rozsudku (výroková část I.), ve zbytku se návrh odmítá (výroková část II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část III.).
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") v prvé řadě uvedl, že navrhovatel v rámci předmětu podnikání využívá ke zpracování dřeva pilu, která je postavená na blíže specifikovaném pozemku v katastrálním území Roblín. Ke kolaudaci této pily došlo v roce 1998. Součástí stavebního povolení bylo celkem 21 podmínek týkajících se provedení stavby a součástí kolaudačního rozhodnutí 7 podmínek vztahujících se k jejímu užívání, nicméně ani v jednom případě se žádná podmínka netýkala dopravní obslužnosti. Tato dopravní obslužnost je zajištěna z místní komunikace - ulice Vonoklaská, která se nachází na pozemku ve vlastnictví obce; přístup k samotné budově pily je pak zajištěn přes pozemky navrhovatele. K umístění předmětných dopravních značek došlo v červenci 2007 nejprve na základě rozhodnutí Obecního úřadu obce Roblín, což však bylo učiněno zcela nad rámec jeho pravomocí. Tomuto právnímu názoru navrhovatele přisvědčil Krajský úřad Středočeského kraje v přípisu ze dne 10. 9. 2007, č. j. 123284/2007/KUSK. Následně proto Městský úřad Černošice, ve snaze odstranit zmíněný protizákonný postup, stanovil dne 5. 12. 2007, č. j. MEUC-057373/2007, místní úpravu provozu na místní komunikaci "Vonoklaská" v obci Roblín (srov. výše). Stanovení místní úpravy provozu je dle navrhovatele opatřením obecné povahy ve smyslu ustanovení §171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Opatření obecné povahy je totiž správním aktem s konkrétně vymezeným předmětem, avšak s obecně určenými adresáty. V případě stanovení místní úpravy provozu se jedná o případ, kdy jsou obecně určeným adresátům (tj. potenciálním účastníkům provozu) stanoveny odlišné povinnosti, než jaké by měli podle obecné úpravy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.
NSS - dříve než přistoupil k meritornímu hodnocení návrhu - se obsáhle zabýval splněním podmínek řízení, konkrétně posouzením toho, zda se jedná o opatření obecné povahy. NSS splnění této podmínky řízení dovodil mimo jiné odkazem na judikaturu (rozsudek NSS č. j. 1 Ao 1/2005-98), a na zahraniční a tuzemskou odbornou literaturu, z níž přesvědčivě plyne, že právě stanovení dopravního značení představuje typický snad až "učebnicový" příklad opatření obecné povahy v materiálním pojetí. Pokud se tato forma rozhodnutí vyznačuje konkrétností předmětu a obecností subjektů, jedná se z materiálního hlediska právě o opatření obecné povahy (k tomu blíže poukázal např. na: J. Vedral: Správní řád - komentář, Polygon, 2006, str. 966 a násl.; Jan Kněžínek: Opatření obecné povahy na praktickém příkladu stanovení dopravního značení, Právní fórum č. 4/2007, str. 143 a násl.). Právě umístěním dopravní značky na konkrétní místo totiž dochází ke konkretizaci pravidel (práv a povinností blíže nespecifikovaných účastníků provozu na pozemních komunikacích), vyplývajících z této dopravní značky pro konkrétní dopravní situaci, která existuje na daném místě. NSS pro úplnost doplnil, že se v případě dopravního značení může o jejich klasifikaci coby opatření obecné povahy samozřejmě jednat pouze tehdy, jestliže z této dopravní značky plynou pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by je tito měli podle obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Jestliže tedy oproti obecné úpravě provozu z dopravní značky žádná povinnost odlišného chování neplyne, není dán racionální důvod takovouto značku označovat za opatření obecné povahy. Konkrétně to např. znamená, že opatřením obecné povahy jsou typicky zákazové a příkazové značky, značky upravující přednost; nikoliv však značky výstražné a ta část informativních značek, které pouze poskytují účastníku provozu na pozemních komunikacích nutné informace, příp. slouží k jeho orientaci (viz ustanovení §63 zákona č. 361/2000 Sb.; vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích). NSS proto uzavřel tak, že i stanovení místní úpravy provozu, k němuž došlo před 1. 4. 2008 (tj. za účinnosti ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., z něhož plynulo, že se na proces přijímání stanovení místní úpravy provozu nevztahoval správní řád), provedené způsobem, zakládajícím pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by měli podle obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích, je nutno považovat za opatření obecné povahy, neboť splňuje všechny nutné materiální znaky. V souzené věci, kdy se jednalo primárně o umístění zákazové značky B12 zákaz vjezdu vyznačených vozidel, doplněné o dodatkovou tabulku E12 "na povolení MěÚ Černošice", je zjevné, že se skutečně jednalo o opatření obecné povahy, protože umístěním tohoto dopravního značení byla účastníkům provozu uložena omezení (povinnosti) nad rámec obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. [Poznámka: NSS současně poukázal na to, že oproti tomu opatřením obecné povahy nemůže být (a to ani v materiálním smyslu) umístění třetí dopravní značky, k čemuž došlo rovněž předmětným "Stanovením místní úpravy provozu na místní komunikaci Vonoklaská v Roblíně", a to značky IP 10a "slepá pozemní komunikace", neboť se jedná o tzv. informativní značku provozní ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 30/2001 Sb., jež pouze "označuje pozemní komunikaci, která dále končí nebo po které nelze dále pokračovat v jízdě". Pro účastníky provozu tak nepředstavuje žádné omezení, které by je jakkoliv zavazovalo a jejich právní sféra tak touto značkou nemůže být nikterak reálně zasažena. NSS proto tuto část návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, neboť nebyly splněny podmínky řízení (absence jeho předmětu ve smyslu ustanovení §101a odst. 1 s. ř. s.) a tento nedostatek je neodstranitelný.]
NSS - poté co dovodil procesní přípustnost podstatné části návrhu - se dále zabýval jeho důvodností.
NSS přitom respektoval tzv. "algoritmus" přezkumu opatření obecné povahy, který v minulosti sám vymezil v rozsudku č. j. 1 Ao 1/2005-98, a vycházel z něho i ve své další judikatorní činnosti v této oblasti. Jednotlivé na sebe navazující kroky tohoto algoritmu vyplývají zejména z ustanovení §101d odst. 1 a odst. 2 s. ř. s.; první tři z nich mají povahu formálního přezkumu napadeného opatření obecné povahy, zbylé dva již mají povahu materiální (soud v případě těchto "závěrečných" kroků zkoumá samotný obsah přezkoumávaného opatření obecné povahy). Konkrétně se jedná o: 1. Přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy. 2. Přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti. 3) Přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem. 4. Přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu (nebo rozporu jeho části) se zákonem - zde s hmotným právem. 5. Přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (přiměřenosti právní regulace). NSS uvedl, že první tři podmínky vydání opatření obecné povahy byly splněny (poznámka: v případě třetí z nich po obsáhlejší argumentaci).
NSS se dále zaměřil na otázku souladu napadeného opatření obecné povahy s hmotným právem a se zásadou proporcionality. NSS přitom vycházel z ustanovení §78 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož platí, že "dopravní značky, světelné a akustické signály, dopravní zařízení a zařízení pro provozní informace se smějí užívat jen v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to nezbytně vyžaduje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem." Je tak zřejmé, že smysl umístění dopravních značek nemůže být samoúčelný či dokonce šikanózní, nýbrž že musí být racionální a opodstatněný některým z uvedených legitimních důvodů. Pokud takový důvod neexistuje, jedná se o dopravní značku umístěnou protizákonně. NSS poukázal na to, že odpůrce ve vyjádření k podanému návrhu nenabídl a zejména argumentačně nevysvětlil žádný z citovaných zákonných důvodů, neboť toliko zkratkovitě uvedl, že k umístění značky došlo "z důvodu bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a s ohledem na stavební a technický stav komunikace". NSS současně přisvědčil navrhovateli v tom, že z kolaudačního rozhodnutí, vydaného Městským úřadem Černošice dne 29. 4. 1998 (č. j. výst. 605/98) mimo jiné plyne, že bylo povoleno užívání stavby provozovny pily, a to - mimo jiné - za podmínky, že maximální roční výroba řeziva bude činit 1200 m3 a navážení kulatiny do prostoru pily se bude provádět dvakrát v měsíci od 8.00 do 16.00 hod. po nahlášení Obecnímu úřadu Roblín.
NSS zdůraznil, že situace, kdy stejný správní úřad (byť jiný odbor) vydá na straně jedné rozhodnutí, kterým fakticky umožní provozování pily, na straně druhé však jiným rozhodnutím tuto činnost zásadním způsobem omezí, odporuje principu legitimního očekávání a zásadně narušuje vlastnické právo i právo svobodně podnikat. Takovýto zásah by byl možný jen ve výjimečných případech, které by musely být velmi přesvědčivým způsobem odůvodněny. Nic takového se však v souzené věci zjevně nestalo; proto nezbývá než konstatovat, že navrhovatelovy námitky uplatněné v tomto směru jsou zcela důvodné a odpůrce je ani v nejmenším nevyvrací. V předmětné věci se jednalo o zákaz, který se fakticky vztahuje toliko na činnost pily, provozované navrhovatelem: předmětná komunikace totiž dále nepokračuje a v areálu pily končí. Za této situace, kdy již v citovaném kolaudačním rozhodnutí byly stanoveny jednoznačné limity pro rozsah výroby a způsob navážení kulatiny a současně předmětný zákaz nemohl omezit nikoho jiného než právě navrhovatele, je třeba navrhovateli přisvědčit v tom, že takto provedené dopravní značení zasáhlo jeho citovaná práva, porušilo princip legitimního očekávání a protiví se rovněž principu proporcionality. Podle názoru NSS lze vycházet z toho, že předmětné dopravní omezení na přibližně stometrovém a navíc "zaslepeném" úseku zřejmě a s ohledem na povahu věci nemůže být opodstatněno bezpečností a plynulostí provozu (a to s ohledem na dříve zmíněnou limitaci výroby a možností navážení kulatiny na pilu, kdy nelze očekávat, že by se v průběhu let nějakým zásadním způsobem změnil provoz na tomto dotčeném úseku silnice); je možné se domnívat (s ohledem na povrchnost vyjádření odpůrce se však jedná spíše o spekulaci), že důvod tohoto omezení plynul spíše z obavy ze zhoršení technického stavu vozovky. Takováto obava však představuje nepřiměřený zásah z hlediska sledovaného cíle a tedy porušení citovaného principu proporcionality v užším smyslu. NSS zdůraznil, že při podobných zásazích je totiž vždy nutno poměřovat v kolizi stojící práva a hodnoty. V daném případě je tímto právem na straně jedné právo navrhovatele vlastnit a využívat předmětný areál k podnikatelské činnosti, zájmem obce je zase garantovat odpovídající technický stav pozemní komunikace. Trvalé řešení problému hrozícího opotřebení komunikace (které navíc odpůrce nijak nedoložil) však nemůže v daném konkrétním případě spočívat ve faktickém vyloučení dopravy na ní, nýbrž je třeba hledat jiné způsoby řešení, kterými k zásahu do právní sféry navrhovatele nedojde buď vůbec anebo v minimální míře. Tímto jiným řešením může být např. oprava, případně přebudování komunikace. Ze všech uvedených důvodů NSS v podstatné části návrhu vyhověl a napadené opatření obecné povahy v rozsahu uvedeném ve výrokové části I zrušil.
II.
Citovaný rozsudek NSS stěžovatelka napadla ústavní stížností (doplněné podáním ze dne 12. 5. 2009), s níž spojila návrh na zrušení ustanovení §101b zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění.
Stěžovatelka v prvé řadě prohlásila, že napadený rozsudek neobdržela, avšak ústavní stížnost podává do 60 dnů od jeho obdržení žalovaným. Dále poukázala na to, že ač nebyla a ani nemohla být účastníkem řízení před NSS, zrušením opatření obecné povahy (ve výrokové části I.) byla ve svých právech výrazně dotčena a došlo k zásahu do zájmů jejích občanů. Konkrétně se jednalo o zásah do jejího právo na výkon samosprávy, na samostatné hospodaření a na správu územního obvodu,; bylo tedy dotčeno její právo zakotvené v čl. 99 a násl. Ústavy ČR, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 až odst. 4 Evropské charty místní samosprávy (dále jen "Evropská charta"). Stěžovatelka se dále domnívá, že zásadním způsobem bylo dotčeno i její právo vlastnické k pozemku a ke komunikaci a také její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána, neboť se jednalo o ní a o jejich zájmech.
Stěžovatelka konkrétně uvedla, že na okraji svého zastavěného území vlastní a spravuje místní komunikaci Vonoklaská, která není stavebně technicky způsobila pro těžký nákladní provoz automobilů a vede v těsné blízkosti rezidenční zástavby rodinného typu. Byla to proto stěžovatelka, kdo inicioval zrušené opatření, jež bylo vydáno příslušným orgánem po vyjádření Policie ČR. Zrušením uvedeného opatření bylo hrubě zasaženo do práv stěžovatelky a do zájmů jejich občanů.
Stěžovatelka z hlediska "právních důvodů stížnosti" namítala, že jediným důvodem zrušení citovaného opatření obecné povahy byl úsudek, že jeho obsah neobstál z hlediska jeho proporcionality (přiměřenosti právní regulace). Zdůraznila, že problém spočívá v tom, že ten, o jehož právech a povinnostech se rozhodovalo (tedy ona jako vlastník pozemku i stavby komunikace, který je povinen zajišťovat všestranný rozvoj území, pečovat o potřeby vlastních občanů a chránit veřejný zájem) nebyl účastníkem řízení a nemohl uvést podstatné důvody pro omezení provozu na dané komunikaci. Bylo rozhodováno bez stěžovatelky, aniž by o tom věděla a aniž by se mohla k věci vyjádřit a hodnověrným způsobem přesvědčivě uvést nezbytnost místní úpravy provozu. Stěžovatelka uvedla, že odpůrce (pozn.: Městský úřad Černošice) nemohl a podle všeho ani neměl zájem hájit její zájmy.
Stěžovatelka souhlasila s tím, že z kolaudačního rozhodnutí vydaného odpůrcem dne 29. 4. 1998, č.j. výst. 605/98, plyne, že bylo povoleno užívání stavby provozovny pily, a to - mimo jiné - za podmínky, že maximální roční výroba řeziva bude činit 1200m3 a navážení kulatiny do prostoru pily se bude provádět dvakrát v měsíci od 8. 00 do 16. 00 hod. po nahlášení obecnímu úřadu stěžovatelky. Nebylo však zjištěno, že navrhovatel a jeho obchodní partneři tuto podmínku nerespektují a že uvedenou regulaci si vyžádala frekvence těžké nákladní dopravy.
Stěžovatelka uvedla, že přezkum opatření byl z hlediska jeho obsahu proveden zcela povrchně, na základě jednostranných a účelových tvrzení navrhovatele, který navíc nerespektuje podmínky kolaudačního rozhodnutí a doposud ("přes veškeré úsilí obce") nedošlo ke sjednání dohody s ním o příspěvku na údržbu a rekonstrukci předmětné komunikace, což byla také jedna z podmínek užívání areálu pily.
Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud vážně pochybil, jestliže ztotožnil nutnost povolení silničního správního úřadu pro vjezd určitých vozidel na danou komunikaci s absolutním zákazem. Tak nebylo zrušené opatření míněno, takový obsah nemělo; jeho účelem bylo kontrolované a nikoli chaotické a libovolné užívání komunikace určitými kategoriemi těžkých a rozměrných vozidel.
Stěžovatelka dodala, že "materiální chápání opatření obecné povahy" vede po novele zákona č. 361/2000 Sb. k "naprosto absurdním důsledkům", neboť tisíce i jen dočasných příkazových značení na pozemních komunikacích se bude muset provádět v nejasném režimu podle §171 a nasl. správního řádu. Poukázala na možnost návrhů na soudní zrušení vydaných opatření z nejrůznějších (např. obstrukčních nebo šikanózních) důvodů a prakticky na návrh kohokoliv. Správní soud "vzdálený reálné problematice" pak bude v rámci soudního přezkumu ("bez znalosti konkrétních okolností případu") rozhodovat a dokonce taková opatření rušit a nahrazovat odborné vyjádření silničního správního úřadu a orgánu dopravní policie, a to kdykoliv se mu bude zdát, že není splněna podmínka proporcionality.
Stěžovatelka uzavřela, že vzhledem k tomu, že v souzené věci šlo o úpravu provozu na místní komunikaci ve vlastnictví obce, byla v řízení před NSS nutně dotčena její práva; omezení dané §101b zákona č. 150/2002 Sb. je protiústavní (je v rozporu se základním právem na spravedlivý proces, na vlastnictví a na samosprávu) a je v protikladu s principy samotné otevřené demokratické společnosti. Stěžovatelka považuje ustanovení §101b zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění, za protiústavní, neboť odpůrce vedl řízení o věcech stěžovatelky (obce) bez ní, aniž by tato mohla do řízení vstoupit a hájit v něm svá práva.
Stěžovatelka proto navrhla vydání nálezu Ústavního soudu, že se rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 Ao 3/2008, ruší a že se ustanovení §101b zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění (které zní: Účast dalších osob na řízení je vyloučena.) zrušuje.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší správní soud a dále Městský úřad Černošice.
NSS ve svém vyjádření k otázce aktivní legitimace stěžovatelky uvedl, že ustanovení §101a s. ř. s. za účastníky řízení o zrušení opatření obecné povahy (vydané Městským úřadem Černošce) označuje navrhovatele a odpůrce; účast dalších osob na řízení je vyloučena (§101b s. ř. s.). NSS proto dovodil, že stěžovatelka nemůže být ani aktivně legitimována podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V případě v ústavní stížnosti konstruovaného protiústavního zásahu do práva obce na samosprávu, má NSS za to, že se jedná nikoliv o obecnou ústavní stížnost, k jejímuž podání je oprávněna obec [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nýbrž o tzv. komunální stížnost podle písm. b) citovaného ustanovení,. V tomto případě však aktivně legitimovaným navrhovatelem není obec, nýbrž zastupitelstvo obce. To je druhý důvod, proč není stěžovatelka k podání této ústavní stížnosti věcně legitimována.
NSS na straně druhé v obecné rovině nepopřel, že okruh účastníků tohoto řízení je skutečně problematický; opatření obecné povahy se svoji povahou spíše blíží normativnímu právnímu aktu, takže se obec Roblín do značné míry důvodně mohla cítit v daném případě "obejita". NSS na straně druhé zdůrazňuje, že tento problém není řešitelný navrhovaným zrušením ustanovení §101b s. ř. s., neboť by tak došlo pouze ke vtažení do tohoto specifického řízení i osob zúčastněných na řízení (§34 s. ř. s.). Těmito osobami může být v zásadě každý, kdo byl přímo dotčen na svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí. U opatření obecné povahy by však tímto způsobem vznikla v podstatě neřešitelná situace; např. vydáním územního plánu by byl přímo dotčen na svém právu každý vlastník nemovitosti nacházející se na příslušném území, příp. dokonce každý obyvatel obce. NSS se proto domnívá, že řešením může být pouze zásadní novelizace v podobě ne negativní, nýbrž pozitivní normotvorby. NSS současně poukázal na problémy spojené se stěžovatelčinou argumentací prostřednictvím práva na samosprávu, neboť opatření obecné povahy bylo nesporně vydáno v přenesené působnosti a jednalo se proto o výkon státní správy, nikoliv samosprávy. Pokud tedy NSS opatření obecné povahy zrušil, pojmově nemohl vůbec sféru samosprávy stěžovatelky zasáhnout.
NSS dále uvedl, že při jakémkoliv zásahu do základních práv je třeba přísně respektovat zásady minimalizace a proporcionality zásahu; zde však předmětné omezení daleko přesáhlo rozumnou míru proporcionality zásahu (zejména) do práva svobodně podnikat (a odkázal na příslušnou část odůvodnění svého napadeného rozhodnutí). Stěžovatelka v tomto směru nenabídla žádnou argumentaci a v podstatě pouze tvrdí, že podmínky kolaudačního rozhodnutí (z hlediska omezeného navážení kulatiny) nejsou dodržovány. Je tedy věcí příslušných správních úřadů, aby si dodržení těchto podmínek vynutily a není důvodu toto (tvrzené) nedodržování podmínek kolaudačního rozhodnutí řešit dopravním omezením. NSS navíc připomíná, že argumentace stěžovatelky je v tomto směru nekonzistentní; nemůže totiž současně tvrdit, že důvodem předmětného dopravního značení byl obecný zájem na ochraně majetku obce (a nejednalo se o opatření účelově zaměřené proti jednomu subjektu) a zároveň uvádět, že skutečným důvodem bylo nerespektování kolaudačního rozhodnutí právě tímto subjektem,.
NSS navrhl ústavní stížnost odmítnout proto, že stěžovatelka k jejímu podání zjevně není oprávněna, případně proto, že je zjevně neopodstatněná. Pokud by Ústavní soud rozhodoval nálezem, NSS souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a v tom případě navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou..
Městský úřad Černošice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na negativní dopad (předmětné) judikatury NSS v praxi, neboť účastníci řízení by mohli od správních orgánů účelově požadovat postup stanovený takovou judikaturou nebo se na tento postup budou odvolávat při požadavku zrušení již vydaných opatření, a to (byť v rozporu s veřejným zájmem), v zájmu soukromém, z důvodů obstrukčních. Městský úřad Černošice, odbor dopravy, proto vyjádřil souhlasné stanovisko s návrhem obce Roblín na zrušení rozsudku NSS ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 Ao 3/2008, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud zaslal advokátovi stěžovatelky vyjádření NSS k replice, avšak ten se ve stanovené lhůtě 10 dnů od doručení zásilky nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, nebo podle ustanovení §72 odst. 1 písm. b) citovaného zákona zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu.
Podle §101a odst. 1 a odst. 4 s .ř .s. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen a odpůrcem je ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení nebo zrušení jeho části je navrhováno.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v souzené věci v řízení před NSS jako navrhovatelka nevystupovala a netvrdila (a nemohla tedy tvrdit), že byla na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácena. Jako navrhovatelka vystupovala obchodní společnost LESY STEINSKÝCH, spol. s r. o. (viz výše), která tvrdila, že byla zkrácena na svých právech a jako odpůrce pak správní orgán (tj. Městský úřad Černošice), tj. ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení navrhovatel navrhoval. Z hlediska této v ustanovení §101a s. ř. s. speciálně pro řízení o zrušení opatření obecné povahy (nebo jeho části) konkrétně vymezené právní úpravy účastenství v řízení před NSS jiní než oba zmínění účastnící řízení (tedy navrhovatelka a odpůrce) jimi být nemohou. Proto také žádné jiné fyzické či právnické osoby ani následně aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti nesvědčí. Stěžovatelčiny úvahy o neústavnosti (odůvodněné tvrzením "o nás bez nás" - srov. bod II. ústavní stížnosti a její doplnění ze dne 12. 5. 2009) §101b s. ř. s. jsou proto spektakulární a vzhledem k výše uvedenému vymezení účastenství v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části zavádějící. Ústavní soud (souhlasně s vyjádřením NSS a s odůvodněním jeho rozsudku) zdůrazňuje, že v případě stěžovatelkou tvrzeného porušování kolaudačního rozhodnutí se jedná o (možné) porušení podmínek v oné jiné věci, v níž měla stěžovatelka adekvátně postupovat a nedomáhat se takového omezení (tj. prostřednictvím opatření obecné povahy "Stanovení místní úpravy provozu na místní komunikaci"), jež výrazně přesahuje (očekávanou) rozumnou míru proporcionality zásahu. K této úvaze Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nemá co dodat a také nemá důvod cokoli na ní měnit.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelčinu argumentaci tvrzeným porušením práva na samosprávu, neboť pak (jak ostatně uvedl ve svém vyjádření i NSS) se jedná o tzv. komunální stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; nejedná se potom o výkon samosprávy, ale o přenesený výkon státní správy, jenž se podstaty a výkonu samosprávy nedotýká. V případě ústavní (komunální) stížnosti podané podle ustanovení §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu však aktivně legitimovaným navrhovatelem není stěžovatelka (obec), ale zastupitelstvo obce.
Ústavní soud - s ohledem na to, že při vydávání opatření obecné povahy "Stanovení místní úpravy provozu na místní komunikaci", se jedná o výkon přenesené státní správy (a tedy v prvé řadě o zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu), jež se samotného práva na samosprávu a na její výkon pochopitelně netýká - považuje konečně argumentaci stěžovatelky omezením vlastnického práva k pozemku a ke komunikaci za argumentaci irelevantní a podstaty souzené věci (tj. vydání uvedeného opatření) se nedotýkající.
Z uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka účastníkem řízení před NSS vůbec nebyla a pokud napadla uvedený rozsudek NSS ústavní stížností, jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku NSS ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 Ao 3/2008,, odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti návrhem na zrušení ustanovení §101b zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění, dále zabývati nemohl, neboť se jedná o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj