ECLI:CZ:US:2009:1.US.62.09.1
sp. zn. I. ÚS 62/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s.r.o., se sídlem Havlíčkova 129/15, Brno, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2008, č. j. 14 Co 297/2008-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatelky splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaného usnesení. Opírá ji zejména o následující důvody.
Žalobou se stěžovatelka u Městského soudu v Brně domáhala proti žalované (nyní vedlejší účastníci) zaplacení své pohledávky 1000,- Kč s příslušenstvím. Protože vedlejší účastnice pohledávku po podání žaloby v plné výši uhradila, vzala stěžovatelka svou žalobu zpět. Žádala, aby městský soud řízení zastavil a uložil vedlejší účastnici uhradit jí ve zpětvzetí žaloby specifikované náklady řízení. Městský soud v Brně předmětné řízení svým usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 73 C 898/2007-9, zastavil. Proti výroku II tohoto usnesení, jímž byla vedlejší účastnici stanovena povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, se stěžovatelka odvolala, neboť nesouhlasila s výší částky, jaká jí má být na náhradě nákladů řízení hrazena. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice (jež odvoláním rovněž napadla výrok II soudu prvního stupně) změnil Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 13. 10. 2008, č. j. 14 Co 297/2008-21, napadený výrok prvostupňového soudu tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I usnesení krajského soudu). Výrokem II pak Krajský soud v Brně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívá, že právě zmíněným usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy. To zejména proto, že ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř") vyložil krajský soud ve zjevném rozporu s tím, jak je tato norma konsensuálně vykládána. Rozhodne-li se soud aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., musí toto své rozhodnutí náležitě odůvodnit, a to zejména s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, kdy soud přihlíží především k majetkovým, sociální a osobním poměrům všech účastníků řízení. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že dle obecně přijímaného výkladu ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. současně platí, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení má konstitutivní povahu, je právní skutečností, která právní povinnost k náhradě nákladů řízení zakládá. Bez rozhodnutí soudu neexistuje právní důvod, pro nějž by si účastník řízení protistranou poskytnuté plnění mohl ponechat a je tak na straně účastníka, který bez titulu prostředky poskytl, dán důvod domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. Případná platba potencionálně neúspěšného účastníka soudního řízení na náklady řízení tak může být v tomto kontextu považována toliko za platbu zálohovou ve smyslu ustanovení §498 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Stěžovatelka tedy považuje za jednoznačné, že na situaci, jež nastala v projednávaném případě, je nezbytné aplikovat normy obecného práva, zde tedy občanského soudního řádu, které na věc dopadají; v tomto případě je to pak ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a §151 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., věta první před středníkem. Aplikace konkrétně ustanovení §150 o. s. ř. na případ zálohově uhrazených nákladů řízeni, a to bez jakéhokoli bližšího odůvodněni, je podle stěžovatelky zcela mimo jakékoli zásady občanského práva procesního a nemá v obecném právu oporu. Obecně částečná platba na náklady řízení není vnímána jako okolnost hodná zvláštního zřetele. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto ohledu nese prvky libovůle a nahodilosti. Konečně - podle názoru stěžovatelky - je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně nepředvídatelné. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl, že podle jeho názoru nemohlo napadené usnesení porušit žádné základní právo nebo svobodu stěžovatelky. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu krajský soud souhlasil. Vzhledem k obsahu vyjádření krajského soudu nevzal Ústavní soud toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti i vedlejší účastnici. Ta se však postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Městským soudem v Brně, sp. zn. 73 C 898/2007. Z něho zjistil, že dne 15. 8. 2007 podala stěžovatelka Městskému soudu v Brně žalobu, jíž se proti vedlejší účastnici K. N. domáhala zaplacení pohledávky ve výši 1.000,- Kč s příslušenstvím; žalovaná částka představovala pohledávku stěžovatelky vůči vedlejší účastnici vyplývající ze smlouvy o přepravě. V návaznosti na úhradu pohledávky ze strany vedlejší účastníce po zahájení řízení, vzala stěžovatelka podáním ze dne 19. 9. 2007 svůj žalobní návrh zpět. V tomto podání navrhla zastavení řízení a požadovala, aby byla vedlejší účastnici stanovena povinnost uhradit stěžovatelce náklady soudního řízení v plné výši s ohledem na ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Městský soud v Brně následně usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 73 C 898/2007-9, řízení zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.856,- Kč (výrok II) a rozhodl o vrácení uhrazeného soudního poplatku stěžovatelce (výrok III).
Proti výroku II citovaného usnesení se stěžovatelka odvolala. Ve svém odvolání argumentovala mj. tím, že ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., část první věty za středníkem na danou situaci nedopadá a nelze je vyložit tak, jak to učinil soud prvního stupně, neboť za okolnosti případu ve smyslu citovaného ustanovení není možné považovat okolnosti obecného charakteru (jednoduchost určitého druhu sporů, malý počet úkonů), ale pouze okolnosti vztahující se k projednávané věci. Proto požadovala, aby jí byly přiznány náklady soudního řízení paušálně v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a nikoli v omezené výši dle ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., část první věty za středníkem - tedy v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatelka proto navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6.426,- Kč.
Odvolání do výroku II usnesení soudu prvního stupně podala rovněž vedlejší účastnice (žalovaná). Namítala, že dlužná částka včetně nákladů řízení byla uhrazena. Tvrdí, že dne 16. 8. 2007 totiž dostala od právního zástupce stěžovatelky dopis, ve kterém byla upozorněna na podání žaloby s tím, že pokud do stanoveného termínu (4. 9. 2007) zaplatí na účet tohoto právního zástupce částku ve výši 7090,48 Kč (představující jak dlužnou pohledávku s příslušenstvím, tak "náklady na právní zastoupení"), bude žaloba vzata zpět a sníží se tím výrazně další náklady řízení. Této výzvě vyhověla a celou dlužnou částku uhradila žalobci 3. 9. 2007 poštovní poukázkou na jeho účet. Nesouhlasí však s tím, aby náklady řízení hradila žalobci dvakrát. [Ze spisu v této souvislosti přitom plyne, že ony "náklady na právní zastoupení" byly právním zástupcem stěžovatelky vypočteny jako náhrada nákladů řízení.]
Krajský soud v Brně pak napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádnému z účastníků řízení právo na náhradu jeho nákladů nepřiznal. Dále stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tak, že za situace, kdy dlužnou částku a náhradu nákladů řízení žalovaná k výzvě žalobce v jím požadované lhůtě dne 3. 9. 2007 uhradila, nepostupoval soud prvního stupně správně, pokud žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení, neboť tato povinnost již byla ze strany žalované splněna. V této skutečnosti je třeba spatřovat ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. okolnost zvláštního zřetele hodnou pro nepřiznání této náhrady úspěšnému účastníku řízení.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval (např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva, ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud (byť v řízení odvolacím) neshledal.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 Ústavní soud vyslovil názor, podle něhož úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž byly všechny relevantní důvody pro takový postup zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05). Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.
Výrok o nákladech řízení musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti nahradit náklady řízení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna.
Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ještě větší zdrženlivost vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování §150 o. s. ř., tedy ustanovení, které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě.
Ústavní soud v právě projednávané věci neshledal, že by se krajský soud libovůle dopustil, případně, že by svoje rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Krajský soud se při svém rozhodování mohl k celému problému postavit dvojím způsobem. Mohl rozhodnout tak, že by výrok II prvostupňového usnesení potvrdil (ostatně sám krajský soud vyjádřil souhlas s aplikací advokátního tarifu před vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb.), čímž by aplikoval právní předpis zcela mechanicky. To by v tomto případě znamenalo, že by vedlejší účastnici nutil hradit peněžní částku, o níž věděl, že již byla uhrazena - byť na základě jiného právního titulu - s tím, že by ji in eventum odkázal na samostatné soudní řízení, má-li za to, že určité plnění poskytla bez právního důvodu. Krajský soud však - a to právem - takto nepostupoval. Usoudil, že pokud vedlejší účastnice přistoupila na nabídku stěžovatelky uhradit jí mimo soudní řízení nejen samotnou pohledávku včetně příslušenství, ale také náklady s vymáháním pohledávky spojené, které jsou svým rozsahem zcela ekvivalentní k nejvyšší možné náhradě nákladů řízení, jež by soud v dané situaci vůbec mohl přiznat, pak nelze ukládat vedlejší účastnici povinnost hradit náhradu nákladů řízení, neboť tato povinnost již fakticky splněna byla. Využil proto možnosti, která je mu dána ustanovením §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení nepřiznal. Tímto rozhodnutím krajský soud mj. respektoval skutečnost, že v materiálním právním státě nejde pouze o formalistické dodržování práva, ale především o respektování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo nikdy nemůže být interpretováno mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neplatí proto, aby takovéto absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil takový výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.
Argumentuje-li stěžovatelka tím, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, lze - v obecné rovině - tomuto názoru částečně přesvědčit, byť i s vědomím, že tento výklad není jediný možný (srov. např. Chalupa, L. Právní povaha nároku na náhradu nákladů řízení. [citováno 23. 2. 2009]. Dostupné z URL ). Krajský soud však se stěžovatelkou nepolemizoval o tom, kdy její nárok na náhradu nákladů řízení vznikl, leč pouze - vzhledem k okolnostem tohoto konkrétního případu - dovodil, že není spravedlivé přiznat komukoliv z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený argument stěžovatelky není tedy v souzené věci relevantní.
Stěžovatelka dále namítala, že aplikace ustanovení §150 o. s. ř. krajským soudem byla pro ni neočekávaná a překvapivá; krajský soud podle ní aplikací §150 o. s. ř. porušil mj. postulát předvídatelnosti soudního rozhodnutí. K tomu lze uvést, že Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1378/07 vskutku konstatoval, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je, jak už bylo řečeno, integrální součástí soudního řízení jako celku. Z práva na spravedlivý proces tedy vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby mohli vznášet případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
Procesní situace, v nichž se nastíněný právní názor prosadil, však byla podstatně odlišná od té, která nastala v souzené věci. Uvedeným věcem bylo v minulosti vždy společné, že soudy problematicky odůvodňovaly použití §150 o. s. ř., ať již důvody nevhodnými, nebo nevzaly v úvahu všechna potřebná kritéria. Fakt, že obecné soudy nedaly účastníkům příležitost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř., tak velmi podstatně přispěl i k vadnému odůvodnění rozhodnutí o použití tohoto ustanovení. Dále je těmto rozhodnutím vždy společné, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně buď ve výroku o věci samé, nebo alespoň ve výroku o nákladech řízení, přičemž výrok o věci samé potvrdil. Tuto okolnost považuje Ústavní soud za významnou, neboť požadavek, aby soud seznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a dal jim příležitost se k němu vyjádřit, vychází primárně z požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. ze zákazu, aby takové rozhodnutí bylo pro účastníka překvapivé. To se promítá i do rozhodování o nákladech řízení; potvrdí-li odvolací soud meritorní výrok soudu prvního stupně, avšak výrok o nákladech řízení změní postupem podle §150 o. s .ř, aniž dá úspěšnému účastníku příležitost se k tomuto postupu vyjádřit, je takový postup odvolacího soudu nepochybně nepředvídatelný a překvapivý; obdobně, pokud odvolací soud změní výrok ve věci samé tak, že odvolateli vyhoví, avšak náhradu nákladů řízení mu nepřizná, lze překvapivost spatřovat v tom, že úspěšný odvolatel mohl předvídat úspěch ve věci, avšak sotva z toho mohl dovozovat, že mu soud náklady nepřizná, nedal-li mu odvolací soud svůj názor najevo. V souzené věci žádná z těchto dvou pro rozhodnutí podstatných okolností nenastala, neboť soud prvého stupně v meritu věci vůbec nerozhodoval, řízení zastavil, rozhodl o nákladech řízení a rovněž odvolací soud k odvolání obou účastníků rozhodl pouze o nákladech řízení. Ve věci samé se tedy nejednalo.
Nadto je nutno si povšimnout - podle názoru Ústavního soudu - že stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice. Této možnosti však nevyužila, a to i přes to, že vedlejší účastnice nejenže spatřovala nespravedlnost v požadavku, aby náhradu nákladů řízení stěžovatelce "hradila dvakrát", ale dokonce se domáhala toho, aby jí byla část poskytnutého plnění vrácena. Stěžovatelka sice nemohla plně předjímat rozhodnutí krajského soudu, mohla však využít vyjádření k odvolání vedlejší účastnice například k proklamaci svého tvrzení, že hradit náhradu nákladů řízení lze až na základě pravomocného rozhodnutí soudu atp. K tvrzenému porušení postulátu předvídatelnosti soudního rozhodnutí - jestliže soud měl svým postupem tento postulát údajně porušit - lze ještě dodat, že princip ochrany předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání v rámci výkonu soudní moci může chránit pouze taková očekávání, která jsou legitimní a rozumná. Z těchto principů proto nelze pro sebe dovozovat spekulativní prospěch, který zákon poskytnout nezamýšlel, tj. jinak řečeno, který účelu zákona neodpovídá (srov. též Tridimas, T.: The General Principles of EU Law. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 274). Právě o takovou situaci se jedná i v této konkrétní souzené věci.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně základní práva (svobody) stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
František Duchoň
předseda senátu